Uvod
Hadí Sekty 
ZAKLADETEL: Buč
Přezimování
Hadi jsou studenokrevní, což znamená, že si nemohou vytvářet svou vlastní teplotu. To je způsobeno tím, že tito živočichové nemají vnitřní mechanizmus regulace teploty. Proto má jejich tělo přibližně stejnou teplotu jako je teplota okolí. V oblastech, kde teplotní rozdíly mezi létem a zimou bývají velké, jsou hadi nuceni přezimovat po celou část chladného období. Přes léto si hadi shromažďují zásoby tuku na zimu a v podzimním období se častěji vyhřívají na sluníčku. Při spánku jejich tepová i dechová frekvence klesá na minimum. Ale klesne-li teplota pod 4°C, hrozí, že had zahyne.
Zrak
Zrak je vyvinut u hadů různě. Jestliže je had podzemní, dobrý zrak nepotřebuje a je tudíž zakrnělí. Ostatní hadi mají poměrně dobrý zrak. U hadů existují zorničky 3 typu: kruhové, vertikální a horizontální. Kruhová zornička je nejběžnější. Má-li had velkou kruhovou zorničku, vidí velmi dobře. Tyto zorničky jsou běžné pro denní hady. Vertikální zorničky mají hadi s noční aktivitou, protože loví ve špatných světelných podmínkách. Horizontální zorničku má jen málo druhů a ty mají dobré prostorové vidění. Umožňují jim skvělé odhady vzdáleností. Zornice u hadů jsou pohyblivé, aby mohly zachytit více světla. Jejich oči jsou chráněny průsvitnou blánou, která se svléká společně s kůží.
Termické receptory
Tyto receptory mají pouze tři skupiny hadů (hroznýši, krajty a chřestýši) a tvoří z nich nejobávanější lovce. Mají podobu jamek v horní čelisti a jsou velmi citlivé na tepelné změny. Jsou vystlané buňkami, které obsahují velké množství termoreceptorů, které jsou propojeny s mozkem. To jim umožňuje sledování teplokrevné kořisti s velkou přesností. Termoreceptory jsou schopny rozlišit teplotní rozdíl menší jak 0,2°C. Tento orgán mnohdy využívají při lovu k zaměření pozice kořisti. Jsou schopni vycítit kořist i v absolutní tmě, i když je dokonale ukryta.
Čich
Mimo nozder mají hadi také k dispozici Jacobsův orgán. Ten je tvořen dvěma jamkami či váčky na patře tlamy. Do ní pasuje rozviklaný jazyk hada. Ten kmitavými pohyby zkoumá okolí, sbírá z ovzduší pachy a poté je v Jacobsonově orgánu vyhodnocuj
Svlékaní kůže
S přibývajícím věkem hadů pochopitelně i tělo sílí a roste. Právě růst je umožněn svlekem staré kůže. Postup je stejný u všech hadů. Mezi starou a novou kůží se vytvoří šedomodré mazivo, které způsobuje zakalení hadů. Hadi potom díky pohybu a otírání těla o různé předměty se staré pokožky zbavují. Proto by terárium mělo obsahovat předměty drsnější, o které had svou starou pokožku zachytí a postupně ji svleče. Svlek začíná od hlavy a na hadovi je to patrné otíráním hlavy o kameny apod. Snaží se tak narušit starou vrstvu. Celý proces svlékání začíná zakalením hada. Po zakalení se had na den až dva odkalí a poté začíná samotné svlékání.
Hadi se svlékají v pravidelných intervalech, tyto intervaly se s přibývajícím věkem prodlužují. V době svlékání je vhodné terárium i samotného hada rosit, aby svlek proběhl co nejlépe. Zdravá zvířata by měla mít svlečku z větší části vcelku. Po svleku hada, je dobré zkontrolovat zda-li má svlečenou část na očích a konec ocasu. Časem by to mohlo způsobovat problémy. V případě, že had svleče starou pokožku v cárech a část ji zůstane na těle, připravíme hadovi teplou lázeň, do které ho uložíme. Poté se pokusíme citlivě starou a rozmočenou pokožku opatrně odstranit sami. Pokud to nejde ani po rozmočení, obstřihneme okraje staré kůže a necháme ji tak jak je. Obstřihnutí je důležité, aby ji had po zaschnutí někde nezachytnul a nezatrhl si např. nějakou šupinu apod., při dalším zakalení více rosíme, aby se had zbavil svlečky v kuse. Při dobrých podmínkách není svlek pro hady nikterak stresující a vše probíhá v klidu a pohodě.
Pohlaví
U dospělých krajt královských je samec menší (max. 120 cm) a mnohem štíhlejší, kdežto samice je delší (do 180 cm) a robustnější. Samice mívá poněkud nahnědlý tón, samec bývá spíš do černa a kontrastnější. U dobře krmených hadů lze pohlaví rozlišit tímto způsobem asi ve věku šesti měsíců. Pokud jsou mláďata kratší než 45 cm, je určování pohlaví poněkud složitější. Nejspolehlivějším způsobem určování pohlaví je sondování. Zvlhčená sonda (speciálně k tomu určená) se zasune do jedné části kloaky a velmi opatrně se zasunuje ke špičce ocasu. U samic se sonda zasune maximálně do vzdálenosti tří subkaudálních štítků, kdežto u samců se sonda dostává do váčku, ve kterém je ukryt hemipenis a zasunutí je větší – okolo 10 submaudálních štítků. Musí být věnována zvláštní pozornost tomu, aby nedošlo k poškození hada při zavádění sondy. Je proto namístě získat rady od někoho, kdo má se sondováním zkušenosti, dříve než začnete sondovat sami.
Určování pohlaví u hadů
A – samec: 1 – břišní štítky (ventralia), 2 – anální štítek (anale), 3 – kloaka, 4 – podocasní štítky (subcaudalia). B – samec s vysunutými pářícími orgány (hemipenis). C – Způsob sondování hadů. Chirurgické pátradlo se zaobleným koncem opatrně zasuneme po straně kloaky do hemipenisu, jehož poloha je schematicky znázorněna. U samic lze pátradlo zasunout na nepoměrně kratší vzdálenost, u malých hadů téměř vůbec. Podobně lze sondovat i větší ještěry. D – samice.
Potrava
Některé druhy jsou specializovány, zatímco potrava ostatních je velmi různorodá. Velká kořist vyžaduje mnoho času na strávení. Může hada nasytit na několik týdnů nebo dokonce i měsíců. Tento proces začíná v tlamě působením trávicích enzymů v sekretech slinných žláz. Hadí jed je ve skutečnosti jakýsi koktejl pozměněných trávicích šťáv, který obvykle rychle zapůsobí na nervový systém nebo krev oběti. Škrtiči zabíjejí kořist tak,že ji udusí. Pokaždé když oběť vydechne, had utáhne závity těla, dokud dýchání oběti neustane. Poddajné čelisti umožňují požírání kořisti která velikostí přesahuje jejich hlavu.Polikání může trvat i několik hodin.
Pohyb
U hadů se vyvinulo několik způsobů kompenzujících ztrátu končetin. Každá metoda znamená různé využívání žeber a svalů na nich upnutých, ale použití každé metody závisí také na hmotnosti hada, rychlosti pohybu, kterou potřebuje a na typu podkladu.
Lineární pohyb vpřed - Těžcí hadi a hadi, kteří se obvykle pohybují pomalu se někdy pohybují přímým směrem. Stahují postupně svaly a vlnivě se pohybují vpřed jako housenky, opírajíce se současně dotykovými okraji břišních štítků o nerovnosti povrchu.
Pohyb vlněním - Had se stáčí vlnovitě ze strany na stranu a používá při tom postupně každý bod svého těla k odrazům od terénních nerovností. Takto se hadi pohybují i při plavání, někdy i šplhání. Zvláštním případem je boční pohyb vlněním (sidewinding), využívaný některými hady zejména na sypkém povrchu (na písku v pouštích)
Harmonikový pohyb - Hrabaví hadi se pohybují norami tak, že se jedním koncem harmonikově složeného těla prudce odrazí od stěny nory a druhý konec je tak vržen vpřed.
Klouzání vzduchem - Někteří hadi žijící v korunách stromů (Chrysopelea) jsou schopni překvapivě efektivně plachtit poté, co zploští své tělo tak, že při pohybu vzduchem vyvozuje vztlak
rozmnožování
Většina hadů klade vejce, ale je i významný počet druhů živorodých.Hadi mírného pásma se většinou páří na jaře brzy po ukončení hibernace a kladou vejce/ rodí mláďata v létě. Tropické druhy se často páří v časové návaznosti na období dešťů a kladou několik snůšek ročně. Samci a samice se vyhledávají pomocí feromonů – chemických pachových stop, které v terénu zanechávají. Zásnuby jsou většinou jednoduché a hadi o potomstvo moc nepečují. Ale např. krajty obtáčejí svým tělem vejce, která tak chrání a zahřívají a kobry hnízda s vejici hlídají. Mláďata se líhnou ze skořápek pomocí vaječného zubu. Uvnitř vejce může být stočeno hádě až 7x dokola.
Nemoci
Nemoci plazů jsou velmi ošemetnou záležitostí a pro mnohé i tabu. Prvotní a základní příčinou je obecně špatný chov a nevyhovující podmínky. Pokud o svého chovance budete pravidelně a svědomitě pečovat,nemusíte se dalších řádků vůbec bát.
1) o chovaném jedinci si sehnat co nejvíce informací.
2) zajistit co nejideálnější podmínky v nádrži (vlhkost vzduchu, teplotu, větrání)
3) pravidelný přísun potravy a vody
4) pravidelný přísun vitamínů, exkrementy odstraňovat co nejdříve
6) jednou za čas provádět celkovou údržbu celé ubikace (závisí na frekvenci vyměšování)
Posledním bodem je "častá kontrola plaza". Tímto totiž můžeme odhalit případné onemocnění. V případě podezření provedeme vnější vyšetření:
1) Kůže - sledujeme: např. barevné odlišování, otoky, ranky, strupy, zbytky staré kůže a pod.
2) Oči - sledujeme: propadlé bulvy, odřeniny, zaschlé kůže po svlékání
3) Tlama - sledujeme: pootevřenou tlamu, abnormální tvorba slin, otoky, tvorbu hlenu, vředy a pod.
4) Dýchání - sledujeme: frekvenci, hloubku, zvuk (správně je neslyšně)
5) Kloaka - sledujeme - čistotu, otoky
ovzduší
Časté chyby v péči a chovu: malá vlhkost vzduchu v teráriu (v době svlékání se musí vydatně rosit), málo vitamínů (zásadně A a B), nízká teplota okolí, onemocnění (parazité), absence hrubých předmětů, o které si plaz starou kůži sloupne. Když už se však zvíře svlékne špatně, musí se mu pomoci. Zbytky, cáry se musí doloupat. Připravíme vlažnou koupel např. z heřmánku (pozor, také vysušuje) či řepíku lékařského a plaza máčíme klidně i několik hodin. Poté zaschlou kůži jemně odloupneme. Zvýšenou pozornost si zaslouží oči. Tam je špatný svlek nejproblémovější.
Paraziti
Parazitologické onemocnění je způsobeno například nehygienou nebo se projevuje u nově dovezených druhů rovnou z přírody. Jedná se většinou o ektoparazity - klíšťata, roztoči. Dále hůře pozorovatelné tasemnice, škrkavky, hlístice, aj., které se dají někdy rozpoznat z trusu. Hlavními znaky při napadení parazity jsou: nechutenství, hubnutí, apatické chování, průjem, zvracení, časté koupele ve vodě, aj.
Roztoči - Parazitují hlavně na kůži nebo pod šupinami. Škodí tím, že hostiteli odebírají krev, lymfu a mohou také zavléci do těla infekci. Odhalit se dají buď přímo vizuálně, nebo nadzvednutím šupin (u roztočů pod 1 mm). K hubení se používají estery kyseliny fosforečné (organofosfáty), látky na hubení hmyzu s účinnou látkou dichlorvos, která ale nepůsobí proti vajíčkům. Také se musí dávat pozor na dávkování, které není přímo dané a musí se posuzovat vzhledem k velikosti nádrže a výkonnosti větrání. Hlavními znaky otravy chovanců jsou malátné stavy, apatické chování, odmítání potravy. Ubikace v době léčby musí být naprosto holá (bez podkladu) a sterilní. Úspěšnější je si vyhradit zvláštní - karanténní nádrž pro tyto i jiné případy.
Plicní červi (háďata, hlístice) - Nemocní hadi dýchají s otevřenou tlamou, slyšitelně, z ústí hrtanu jim vycházejí bubliny. Kromě toho postižení jedinci nepřijímají potravu a tím ztrácejí na hmotnosti. Objevují se i záněty sliznice spojené s tvorbou edémů v dutině ústní a zvenku viditelné zduření okrajů rtů.
Klíšťata - Jsou viditelná okem a nejčastěji na nově dovezených zvířatech. Dají se odstranit mechanicky "vytočením" po namazání alkoholem nebo chloroformem. Dále jsou také účinná: Arpalit (1%), Frontline, Ivomec bolus. K lokálním ošetřením se používají roztoky karbarylu.
Červi - např. škrkavky, kapilárie, tasemnice, pijavice
Výše jmenovaní parazité jsou pro zvířata velmi nebezpeční. Na každý druh se používají různé léky a stojí za to se poradit s veterinářem (odborníkem na plazy).
Bakterie
Bakteriální onemocnění se léčí pomocí antiseptik (peroxidy) a antibiotik. Samotná léčba je velice obtížná a to i z důvodu špatné snášenlivosti antibiotik hlavně u plazů. Také je velice důležité přesné dávkování, tzn. zjistit přesnou váhu jedince. Není-li dávka přesná (malá nebo podávaná po kratší dobu), bakterie si proti antibiotikám vytvoří imunitu. Zase na druhou stranu, když je dávka příliš velká, může způsobit zdravotní potíže. Velice důležitá je při takovém onemocnění podpůrná léčba. Tzn. zajistit vhodnou teplotu, potravu (nepřekrmovat), dostatek vitamínů (hlavně C - 10 mg/kg, B - 10 mg/kg).
Plísně
Oproti bakteriálnímu onemocnění není toto tak závažné, ale zase je dlouhodobé. Kožní plísně se projevují zpravidla drsným ztluštěním, zrohovatěním kůže. Ta se musí "oloupat" na kůži zdravou a pak aplikovat příslušné léky. Jinak to nemá smysl. Běžnými prostředky proti plísním jsou např. malachitová zeleň, hypermangan, antimykotikum ketokonazol, Nizoral, Imaverol, Tinactin, aj. Po léčbě je dobré zvíře chovat ještě dále v karanténní nádrži, aby se plíseň nevrátila. Existují i plísně vnitřní. Léčí se obtížněji, to je logické.
Anorexie
Toto téma je velice obsáhlé, protože příčin může být hned několik. Mezi ty hlavní patří hlavně: špatný chov, nevyhovující podmínky, nesprávná potrava, avitaminóza , vnější - vnitřní zranění, aj. "První pomocí" je hledat případné chyby v chovu. Nepodaří-li se chyby odhalit nebo jsou-li eliminovány a pořád se náprava neobjevuje, je na místě nakrmit nucenně.
Zvracení
Velice příbuzná záležitost s odmítáním potravy. Dostavuje se z podobných, ne-li stejných příčin jako výše uvedené téma. Tento stav může také vyvolat cizí těleso v hltanu, stres, nádor, absces, otrava. Léčbu předchází vyšetření.
Průjem
Je obdobu zvracení se stejnými příčinami. Nebezpečí ale spočívá v tom, že se ztrácí z těla velké množství tekutin. Důležité je proto zajistit dostatečné množství tekutin a rychle navštívit odborného veterináře.
Zácpa
Mezi hlavní příčiny patří: exsikóza (dehydratace), ucpání střev (většinou podkladem). Jako nejsnadnější domácí léčbou je koupel v teplé vodě. Při ní ještě můžeme jemně masírovat oblast kloaky. Jako účinnější metoda je podání slunečnicového oleje (2-3 ml/kg).
Poranění
Jakékoli poranění (i sebemenší) je živnou půdou pro infekci. Proto je velice důležité jej včas ošetřit. Ránu vyčistíme 0,9 % roztokem NaCl a poté vydezinfikujeme 70 % alkoholem. Poté je důležité ranku sledovat a případné zanícení podchytit ještě v ranném stádiu (nasazení antibiotik). Spáleniny nižšího stupně můžeme pomazat mastí z rybího tuku nebo podat např. roztok Betadine. Příhodné je i podávat vitamín C a B - komplex (rozpustit ve vodě).
Absces
Jsou to duté útvary, které jsou vyplněné hnisem vzniklým rozkládání tkání. Léčbu není radno praktikovat v domácích podmínkách, protože absces se musí nejprve chirurgicky rozříznout, hnis odstranit a ránu zašít uzlíkovým stehem. Proto doporučuji zvolit odborného veterináře.
Hniloba tlamy
Je také časté onemocnění a někdy bývá velice zákeřné. Jistými příčinami jsou opět chyby v chovu: stres, mechanické poškození sliznice, nedostatek hlavně vitamínu C a A. Za těchto podmínek se v dutině ústní přemnoží bakterie rodů např. Aeromonas, Proteus, Pseudomonas. Příznaky jsou takovéto: tuhý hnis v tlamě plaza nebo na jeho rtech. Odmítání potravy, která s tím logicky úzce souvisí. Jak nemoc postupuje, dochází k typické nekróze dásní, při které se v zubových váčcích hromadí hnis, a zasažená místa silně krvácejí. Zánět může dojít tak daleko, že vypadají zuby, zasaženy jsou i kosti čelistí a celá hlava silně oteče.
Samotná léčba musí nastat co nejdříve. Čím dříve se hniloba podchytí, tím lépe. "První pomocí" je dezinfekce dutiny ústní nějakým dezinfekčním prostředkem (hypermangan, tinktura, trypaflavin, peroxid vodíku) i několikrát denně. Jako podpůrná léčba se doporučuje klid plaza a zvýšený přísun vitamínu C a A. Poté můžou nastoupit antibiotika. To už je ovšem záležitost dosti odborná a je rozumnější ji nechat na veterináři.
Bakteriální zápal plic
Stejně jako hniloba tlamy i toto onemocnění postihuje hady, jejichž imunitní systém je oslaben stresovými faktory, jako jsou chlad, nedostatečná hygiena, parazitózy nebo nedostatek některých důležitých látek. Typickými příznaky jsou dýchání s otevřenou tlamou, slyšitelné dýchání, příliš velké množství hlenu v tlamě a zčervenání průdušnice. Protože plazi nemají bránici, nemohou vylučovat hlen a exsudát kašlem. Proto se u zvířat trpících chronickým zápalem plic zpravidla nachází velké množství tekutiny ve vakovitých plicích a ve vzdušných vacích.
Eozinofilní inkluze
Nemocní hadi zvracejí přijatou potravu několik dnů po jejím pozření. Některá zvířata hynou několik týdnů po objevení se prvních příznaků nemoci, zatímco jiná přežívají i několik měsíců. Zvláště u chronických případů dochází k poruchám činnosti centrální nervové soustavy, které se projevují dezorientací, přetáčením hlavy a celkovou malátností.
Hadí rekordy
Nejmenší had
Asi nejmenší je zemní hádek, patřící do čeledi slepanovitých (Leptotyphlops), který se vyskytuje pouze na ostrově St. Lucia, Martiniku a Barbadosu. Tento minihad který má zakrnělé oči a růžovou barvu pokožky, připomíná více žížalu, než hada. Zdá se, že jeho maximální délka jen zřídka přesáhne 10 cm.
Nejdelší had
Rekordní délka (ověřená odborníky) zatím největšího hada uloveného v přírodě je 9,76 m. Drží ho krajta mřížkovaná (Python reticulatus), zabitá v roce 1912 na ostrově Celebes. Nejdelším hadem chovaným v zajetí je opět krajta mřížkovaná. V zoo v Pittsburgu chovali hada jménem "Kolos", který dosáhl délky 9,15 m. Zoologická společnost v New Yorku již před mnoha lety vypsala odměnu 5000 dolarů tomu, kdo přinese hada delšího než 10 m. Dodnes se o tuto pěknou sumu nikdo nepřihlásil. Nejdelší jedovatý had :
Nejdelším jedovatým hadem je kobra královská (Ophiophagus hannah) z Jihovýchodní Asie. V roce 1930, exemplář chovaný v Londýnské zoo dosáhl velikosti 5, 71 m, při hmotnosti téměř 12 kg. Taipan (Oxyuranus scutellatus), ačkoliv se podle dřívějších pramenů udávala jeho běžná délka přes 4 metry, ve skutečnosti dosahuje v průměru jen okolo dvou, zřídka do 2,5 metru. Maximální oficiálně ověřená délka taipana byla 276 cm, neoficiální zdroje uvádějí až přes tři metry.
Vývojově nejstarší a nejmladší
Mezi vývojově nejstarší a nejprimitivnější hady na planetě patří zástupci slepanovitých (Leptotyphlopidae), slepákovitých (Typhlopidae), vinejšovitých (Cylindropheidae) a dá se říci ještě hroznýšovitých (Boidae) a krajtovitých (Pythonidae). Naopak evolučně nejmladší jsou zmijovití (Viperidae), mezi které patří i chřestýši (Crotalinae). Zmijovité najdeme téměř na všech světadílech kromě Austrálie, což svědčí o tom, že se vyvinuli až po jejím oddělení od ostatních kontinentů.
Nejstarší had
Délka života u hadů se různí druh od druhu. Přesto se dá říci, že hadi jako takoví jsou poměrně dlouhověcí. Chřestýši se v zajetí dožívají průměrně 10 - 15 let, jedna užovka červená (Elaphe guttata) se dožila neuvěřitelných 21 let. Velcí hadi se v zajetí, kde mají ideální podmínky dožívají až několika desítek let. Samec běžného druhu hroznýš královský (Boa constrictor), nazývaný "Pepek", uhynul v roce 1977 ve věku 40 let, 3 měsíce a 14 dní v zoo Philadelphia , v Pennsylvánii v USA. Nejstarší známý had :
Nejstarší známý had je pozemní druh známý pod jménem Lapparentophis defrennei, který žil na území dnešní severní Afriky před 100 - 150 miliony let. Další rekord drží mořský druh hada Simoliophis, který se objevil přibližně před 100 miliony let a obýval mořské dno v okolí Evropy a severní Afriky. Poté je vývojová řada přerušena a další nálezy pocházejí až z doby mnohem pozdější, přibližně před 65 miliony let.
Nejtěžší had
Nejtěžším hadem světa je bezpochyby anakonda velká (Eunectes murinus), žijící v Jižní Americe a na Trinidadu. Zatím nejdelší doložený změřený exemplář dlouhý 9,15 m vážil neuvěřitelných 227 kg.
Nejtěžší jedovatý had
Nejtěžším jedovatým hadem je údajně chřestýš kostkovaný (Crotalus adamanteus), který při zhruba 2,5 metrové délce, může dosáhnout až 13 kg.
Nejdelší chřestýšovitý had
Se svými až 360 cm je nejdelším chřestýšovitým hadem americký křovinář němý (Lachesis muta), který má ještě jeden primát. Je to jediný chřestýš na světě, který není živorodý, ale klade vejce. Obývá vlhčí pralesy a žije pozemním způsobem.
Nejmohutnější zmijovitý had
Nejmohutnějším zmijovitým hadem nejenom Afriky, ale prakticky celého světa je bezesporu zmije gabunská (Bitis gabonica). Dorůstá až přes dva metry a může být silnější než lidské stehno.
Nejvzácnější hroznýšovitý had
Nejvzácnějším hroznýšovitým hadem bude zřejmě psohlavec Cropaniův (Corallus cropanii), známý jen podle tří exemplářů, ulovených nedaleko Sao Paula.
Nejjedovatější had
Nejvíce jedovatý mořský had je zřejmě vodnář Belcherův a (Hydropsis belcheri) a vodnář kobří (Enhydrina schistosa). Tito hadi mají velice prudký jed, jehož účinky jsou podobné jako u korálovcovitých hadů. Mezi nejjedovatější pozemské hady světa patří bezpochyby had Taipan (Oxyuranus scutellatus), jehož jedové žlázy můžou dosáhnout množství až 400 mg jedu, a to je v přepočtu 94 112 smrtelných dávek pro myši. (Dávky se udávají v mg suchého jedu na 100 g myši podkožně).
Podle úplně nejnovějších výzkumů se za nejjedovatějšího hada světa považuje australská pakobra druhu (Parademansia microlepidota). Účinnost jejího jedu byla laboratorně potvrzena až v roce 1975. Žije v řídce obydlených oblastech jihozápadního Queenslandu a její jed je údajně až 4x účinnější než jed Taipana. Mezi nejjedovatější hady světa patří ještě pakobra páskovaná (Notechis scutatus), nebo bachratý korálovcovitý had s příznačným jménem - smrtonoš zmijí (Acanthophis antarcticus). Obávaná Mamba černá (Dendroaspis polylepis) je v žebříčku jedovatosti asi až na pátém místě.
Největší rozšíření jedovatých hadů
Primát v počtu jedovatých hadů má bezesporu Austrálie. Tento kontinent má velice bohatou a velice neobvyklou hadí faunu, která se diametrálně odlišuje od okolního světa - ostatně tak jako i ostatní fauna Austrálie. Ze 143 druhů zde žijících hadů je jenom 11druhů užovkovitých, ačkoliv na všech ostatních kontinentech užovky dominují. Zato zde žije na 65 druhů korálovcovitých hadů, což je plná třetina jejich celosvětového počtu. Tito hadi využili vhodných podmínek a absenci přirozených predátorů a osadili téměř každý volný biotop. Austrálie se tak stala kontinentem, kde se vyskytuje nejvíce druhů jedovatých hadů na světě.
Nejdelší jedové zuby
Nejdelší jedové zuby mají zmijovití a chřestýšovití (Solenoglypha). Nacházejí se vpředu na horní čelisti, jsou duté jako injekční stříkačka a v klidu směřují dozadu. Jsou v tlamě složené téměř ve vodorovné poloze. Teprve při kousnutí, když had otevře tlamu, se zuby vztyčí do svislé polohy. Rekordmanem v délce jedových zubů je zmije gabunská (Bitis gabonica), která je mimochodem i nejmohutnější zmijí světa. Její zuby dosahují délky až 50 mm!
Největší imunita vůči hadímu jedu
Ze savců i plazů jsou přirozeně nejodolnější ty druhy, které se jedovatými hady přímo živí. Např. proti jedu kobry kapské (Naja nivea) je velice odolná promyka - mungo (Herpestes), která snese dávku téměř 20 mg jedu tohoto hada. To představuje dávku asi 100 x větší, než jaká usmrtí morče o stejné hmotnosti. Nejodolnější ze savců vůči jedu korálovcovitých je však jihoafrická šelmička surikata (Suricata suricata), která je v poměru k hmotnosti 1000 x odolnější vůči jedu kobry, než třeba ovce. Surikata o hmotnosti pouhých 500 g snese bez jakýchkoli příznaků dávku až 10 mg jedu kobry kapské. Také evropský ježek (Erinaceus europaeus), který velice často loví zmije obecné (Vipera berus) je vůči jejich jedu velice odolný, a snese až 40 x větší dávku než morče.
Z hadů jsou odolné opět druhy, lovící jedovaté hady. Např. americké korálovky (Lampropeltis) jsou více než 100 x odolnější proti jedu chřestýšů, než myš. Asi stejně odolná je jihoamerická musurana (Clelia clelia) a ještě několik druhů. Žádný živočich však není absolutně imunní vůči hadímu jedu a dokonce ani samotní jedovatí hadi nejsou úplně imunní vůči jedu vlastnímu. Jejich odolnost je ovšem velká - tak např. pakobra páskovaná (Notechis scutatus) je asi 180 000 x odolnější vůči vlastnímu jedu než morče, ale už jen 13 000 x odolnější proti jedu kobry indické (Naja naja).Velkou imunitu vůči hadímu jedu vykazuje i největší jedovatý had na světě - kobra královská (Ophiophagus hannah), která se specializuje výhradně na lov hadů, včetně jedovatých.
Nejrychlejší had
Mamba černá (Dendroaspis polylepsis) z Afriky, je údajně nejrychleji se pohybujícím hadem na zemi. Umí vyvinout na krátkou dobu a vzdálenost, rychlost 14 - 19 km/h. Nejrychleji plovoucími hady jsou mořští vodnáři z indopacifické oblasti. Jeden z nich, vodnář dvoubarevný (Pelamis platurus) dokáže krátkodobě při pronásledování kořisti plavat rychlostí až 16 km/h.
Nejvýše žijící had
Hadi jsou závislí na teplotě okolního prostředí a vysoké nadmořské výšky jim tedy moc nevyhovují. Přesto se někteří hadi dokázali přizpůsobit i těmto podmínkám. Nejlépe se na horské prostředí dokázali adaptovat zmije a chřestýši. Např. zmije obecná (Vipera berus) žije ve Skandinávii a v Alpách až ve výšce 3000 m a středoamerický chřestýš (Crotalus triseriatus) vystupuje až na hranici 4400 m. Absolutním rekordmanem je však asi chřestýšovitý had ploskolebec himálajský (Agkistrodon himalayanus), který žije na úpatí himálajských ledovců ve výšce až 4900 metrů nad mořem! Zmiji obecné (Vipera berus) navíc patří ještě jeden primát: jedná se o hada s nejsevernější oblastí výskytu. Některé její populace ve Skandinávii zasahují až za polární kruh!
Rekordmani v plavání
Všichni hadi bez výjimky umějí plavat. U mořských hadů je plavání samozřejmostí, ale i hadi suchozemští nebo stromoví jsou výbornými plavci. Jeden hroznýš královský (Boa constrictor) doplaval z jihoamerického kontinentu až na ostrov S. Vincent, což je vzdálenost přes 320 km. Po tomto výkonu byl had ve velmi dobré kondici.
Mistři v hladovění
Hadi po nasycení tráví několik dnů až týdnů (podle hmotnosti ulovené kořisti). Často však nezískávají potravu pravidelně a mnohdy jsou nuceni hladovět dlouhou dobu. Velcí hadi vydrží bez potravy mnohem déle. Tak například krajta tygrovitá světlá (Python molurus molurus) nepřijímala potravu 149 dní a přitom ztratila jenom 10% své hmotnosti. V pražské zoo nepřijímala potravu krajta mřížkovaná (Python reticulatus) 270 dní a přitom ztratila pouze 12% svojí hmotnosti. Ve frankfurtské zoo nežrala krajta mřížkovaná (Python reticulatus) plných 570 dní, poté krátký čas potravu přijímala, aby se poté postila dalších 415 dní. Zmije gabunská (Bitis gabonica) nežrala 679 dní a Chřestýš brazilský (Crotalus durissus) 780 dní. Krajta písmenková (Python sebae) vydržela bez potravy plných 870 dní !
Světový rekord však asi drží krajta mřížkovaná (Python reticulatus), měřící 6,45 m o hmotnosti na začátku půstu 75 kg. Tento had nepřijímal potravu celých 910 dní, dokud nezašel. Po své smrti byl jenom 27 kg těžký.
Jednopohlavní had
Ne všichni hadi se pro úspěšné rozmnožení musí nutně pářit. V Indii, jihovýchodní Asii, ale také v jižní Africe a Austrálii žije druh primitivního hada - slepák brahmánský (Ramphotyphlops braminus), který je jediným známým, partenogeneticky se rozmnožujícím hadem na světě. U tohoto druhu se vyskytují pouze samice, které v době dospívání začnou automaticky klást oplozená vejce, aniž se předtím pářily. S těchto vajec se však vylíhnou zase jenom samice, které jsou dokonalými genetickými kopiemi svých matek. Tato zajímavá hříčka přírody však nemá z dlouhodobého hlediska příliš naděje na úspěch. Genetická variabilita, tak důležitá pro přizpůsobování měnících se životních podmínek, zde totiž úplně chybí.
Lepší než seizmograf
Ze všech tvorů na Zemi jsou na zemětřesení nejcitlivější právě hadi. To tvrdí nejen ředitel úřadu pro monitorování zemětřesení v Nanningu, Jinag Weisong, ale zjistili to i zoologové. Proto se vědci rozhodli využít jejich mimořádné schopnosti rozlišovat i ty nejslabší vibrace a na jedné hadí farmě na jihu Číny nainstalovali kamery, které hady přes internet 24 hodin denně sledují. Začínající otřesy půdy dokáží hadi údajně vycítit až na 150 kilometrů a o 3 - 5 dnů dříve, než následky pocítí člověk. Dokonce v zimě v panice opouštějí svá zimoviště ještě dříve, než zemětřesení zaznamenají seizmografy