Užovky
Užovka bairdova
(Elaphe bairdi)
(Elaphe bairdi)
Třída: Plazi (Reptilia)
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka bairdova (Elaphe bairdi)
Výskyt: Texas, severovýchodní Mexiko
Velikost: 120 - 150 cm
Rozmnožování: 6-12 vajec, inkubace 60-75 dní
Potrava: Hlodavci
Orientační cena: Kolem 1000Kč za mládě
Zbarvení: Forma z Texasu se vyznačuje šedohnědou až stříbrně perleťovou základní barvou těla, se čtyřmi tmavšími podélnými pruhy. Oba hřbetní pruhy jsou výraznější než boční. Okraje štítků na bocích jsou červené, oranžové nebo růžové. Břicho je žluté nebo oranžové. Mexická forma bývá po celém těle oranžová více, s méně zřetelnými pruhy. K tomuto zbarvení kontrastuje šedá hlava. Perleťové zabarvení chybí. Zajímavé je, že zbarvení mláďat obou forem je zcela odlišné od zbarvení dospělců, jsou skvrnité. Toto skvrnění v náznacích zůstává i u dospělých jedinců, zvláště v přední části těla mezi podélnými pruhy.
Biotop: Užovka bairdova je rozšířena v jihozápadní a centrální části Texasu a dále jižně od řeky Rio Grande do severovýchodního Mexika. Obývá jak suché prérie, tak i horské lesnaté kaňony, až do nadmořské výšky 1500 m.
Chov: Chov tohoto hada není náročný. Mám skupinu 1.2 a samce chovám odděleně od samic. Mám pro něj terárium 60x40x40cm a pro 2 samice 70x50x60cm. Jako substrát používám bukové štěpky. V teráriu nesmí chybět větve na šplhání,docela rádi se prolezou, hlavně po setmění a ráno před rozsvícením. V teráriu mam i úkryty, používám kusy kůry nebo korku. Samozřejmě v teráriu nesmí chybět ani nádoba s vodou. Denní teploty udržuji mezi 26-28 stupni s nočním poklesem na 20 stupňů. Je dobré dodržet zimní klid. Přes zimu je mám při cca 18°C.Ale samozřejmě snesou naprosto dobře i nižší teploty.
Rozmnožování: Páření nastává u Elaphe bairdi na jaře po zimování. Zimuji od prosince do konce února při teplotách okolo 17-18°C .Hadi se zimovat nemusí, ale pro rozmnožení je to dobrý stimulující faktor. Po 2-3 měsících od páření klade samice 6-12 vajec, která se inkubují 60-75 dní při teplotě 26-28°C. Vylíhlá mláďata jsou zhruba 30cm dlouhá. Okolo 7-14. dne přichází první svlek. S rozkrmováním nebývá problém, ale samozřejmě existují i vyjímky.
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka bairdova (Elaphe bairdi)
Výskyt: Texas, severovýchodní Mexiko
Velikost: 120 - 150 cm
Rozmnožování: 6-12 vajec, inkubace 60-75 dní
Potrava: Hlodavci
Orientační cena: Kolem 1000Kč za mládě
Zbarvení: Forma z Texasu se vyznačuje šedohnědou až stříbrně perleťovou základní barvou těla, se čtyřmi tmavšími podélnými pruhy. Oba hřbetní pruhy jsou výraznější než boční. Okraje štítků na bocích jsou červené, oranžové nebo růžové. Břicho je žluté nebo oranžové. Mexická forma bývá po celém těle oranžová více, s méně zřetelnými pruhy. K tomuto zbarvení kontrastuje šedá hlava. Perleťové zabarvení chybí. Zajímavé je, že zbarvení mláďat obou forem je zcela odlišné od zbarvení dospělců, jsou skvrnité. Toto skvrnění v náznacích zůstává i u dospělých jedinců, zvláště v přední části těla mezi podélnými pruhy.
Biotop: Užovka bairdova je rozšířena v jihozápadní a centrální části Texasu a dále jižně od řeky Rio Grande do severovýchodního Mexika. Obývá jak suché prérie, tak i horské lesnaté kaňony, až do nadmořské výšky 1500 m.
Chov: Chov tohoto hada není náročný. Mám skupinu 1.2 a samce chovám odděleně od samic. Mám pro něj terárium 60x40x40cm a pro 2 samice 70x50x60cm. Jako substrát používám bukové štěpky. V teráriu nesmí chybět větve na šplhání,docela rádi se prolezou, hlavně po setmění a ráno před rozsvícením. V teráriu mam i úkryty, používám kusy kůry nebo korku. Samozřejmě v teráriu nesmí chybět ani nádoba s vodou. Denní teploty udržuji mezi 26-28 stupni s nočním poklesem na 20 stupňů. Je dobré dodržet zimní klid. Přes zimu je mám při cca 18°C.Ale samozřejmě snesou naprosto dobře i nižší teploty.
Rozmnožování: Páření nastává u Elaphe bairdi na jaře po zimování. Zimuji od prosince do konce února při teplotách okolo 17-18°C .Hadi se zimovat nemusí, ale pro rozmnožení je to dobrý stimulující faktor. Po 2-3 měsících od páření klade samice 6-12 vajec, která se inkubují 60-75 dní při teplotě 26-28°C. Vylíhlá mláďata jsou zhruba 30cm dlouhá. Okolo 7-14. dne přichází první svlek. S rozkrmováním nebývá problém, ale samozřejmě existují i vyjímky.
Užovka červená
(Elaphe guttata Guttata)
(Elaphe guttata Guttata)
Třída: Plazi (Reptilia)
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka červená (Elaphe guttata Guttata)
Výskyt: Jih a jihovýchod USA
Velikost: 120–180 cm
Hmotnost: 10-30 vajec, inkubace 62-85
Potrava: Myši,holata potkanů
Popis:
Užovka je cihlově oranžová, černá, hnědá, žlutá, červená - výrazné fleky na těle, spodní část světlá. Štíhlé tělo, hlava oddělená od těla.
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka červená (Elaphe guttata Guttata)
Výskyt: Jih a jihovýchod USA
Velikost: 120–180 cm
Hmotnost: 10-30 vajec, inkubace 62-85
Potrava: Myši,holata potkanů
Popis:
Užovka je cihlově oranžová, černá, hnědá, žlutá, červená - výrazné fleky na těle, spodní část světlá. Štíhlé tělo, hlava oddělená od těla.
Chov:
Užovka červená je poměrně nenáročný chovanec, který si rychle zvyká na manipulaci v rukou. V teráriu udržujeme teplotu 22-28 °C s mírným lokálním ohřevem. Užovka červená dospívá dle velikosti ve 2-4 letech. Minimální délka samice užovky při páření by měla být 90 cm. Pro úspěšné páření se osvědčuje zimování při teplotách 12-15 °C (není ovšem podmínkou). Cca 2 měsíce od páření samice snese snůšku vajec, těch je 10-30 dle velikosti a kondice samice. Někteří chovatelé opakují tento koloběh u samic i 2-3x ročně, bohužel se to projevuje na kondici a délce života těchto samic. Vejce přemisťujeme od samice do vlhkého rašeliníku nebo na vermikulit a takto připravené umístíme do inkubátoru. Vejce se inkubují při teplotě 28 °C cca. 62-85 dní. Je možné inkubovat i při pokojové teplotě, nicméně nižší teplota prodlužuje délku inkubace. Neoplozená vejce oddělujeme od ostatních a jejich výskyt je patrný do prvních 14 dnů inkubace. Mláďata se líhnou postupně po proříznutí kožovitého obalu vejce během 2-5 dnů ve velikosti 20-30cm. Po vylíhnutí jsou již samostatná. Vyčkáme do prvního svleku mláďat a předkládáme jednodenní myší holata ke krmení. V případě opětovného odmítání živé potravy přejdeme k nastřiženým holatům a v poslední fázi k násilnému krmení.
V případě dodržení základních podmínek pro chov tohoto hada, je užovka červená ideálním chovancem pro začínající chovatele a teraristy. Rozmnožení tohoto druhu není nikterak složité a v zajetí jsou již desítky generací v několika barevných variantách. Zvláště v USA se vznikem nových barevných odchylek zabývají desítky teraristů a chovatelských stanic. Spousta z těchto mutací je již také dostupná v ČR a proto patří užovka červená bezesporu k nejoblíbenějším mezi našimi chovateli.
Elaphe guttata Guttata
Přírodně zbarvení jedinci. Žluto-šedo-hnědě zbarvená zvířata s červenohnědými skvrnami na hřbetě. Sedla jsou mírně lemována. Za hlavou po bocích těla skvrny přecházejí do proužků. Na hlavě má užovka červená patrnou šipku. Spodní část těla je „kostkovaná" a to od bíločerné do oranžovočernou. Rozptyl ve zbarvení těchto hadů je poměrně velký. Obsahuje černé, bílé i červené pigmenty.
Užovka červená je poměrně nenáročný chovanec, který si rychle zvyká na manipulaci v rukou. V teráriu udržujeme teplotu 22-28 °C s mírným lokálním ohřevem. Užovka červená dospívá dle velikosti ve 2-4 letech. Minimální délka samice užovky při páření by měla být 90 cm. Pro úspěšné páření se osvědčuje zimování při teplotách 12-15 °C (není ovšem podmínkou). Cca 2 měsíce od páření samice snese snůšku vajec, těch je 10-30 dle velikosti a kondice samice. Někteří chovatelé opakují tento koloběh u samic i 2-3x ročně, bohužel se to projevuje na kondici a délce života těchto samic. Vejce přemisťujeme od samice do vlhkého rašeliníku nebo na vermikulit a takto připravené umístíme do inkubátoru. Vejce se inkubují při teplotě 28 °C cca. 62-85 dní. Je možné inkubovat i při pokojové teplotě, nicméně nižší teplota prodlužuje délku inkubace. Neoplozená vejce oddělujeme od ostatních a jejich výskyt je patrný do prvních 14 dnů inkubace. Mláďata se líhnou postupně po proříznutí kožovitého obalu vejce během 2-5 dnů ve velikosti 20-30cm. Po vylíhnutí jsou již samostatná. Vyčkáme do prvního svleku mláďat a předkládáme jednodenní myší holata ke krmení. V případě opětovného odmítání živé potravy přejdeme k nastřiženým holatům a v poslední fázi k násilnému krmení.
V případě dodržení základních podmínek pro chov tohoto hada, je užovka červená ideálním chovancem pro začínající chovatele a teraristy. Rozmnožení tohoto druhu není nikterak složité a v zajetí jsou již desítky generací v několika barevných variantách. Zvláště v USA se vznikem nových barevných odchylek zabývají desítky teraristů a chovatelských stanic. Spousta z těchto mutací je již také dostupná v ČR a proto patří užovka červená bezesporu k nejoblíbenějším mezi našimi chovateli.
Elaphe guttata Guttata
Přírodně zbarvení jedinci. Žluto-šedo-hnědě zbarvená zvířata s červenohnědými skvrnami na hřbetě. Sedla jsou mírně lemována. Za hlavou po bocích těla skvrny přecházejí do proužků. Na hlavě má užovka červená patrnou šipku. Spodní část těla je „kostkovaná" a to od bíločerné do oranžovočernou. Rozptyl ve zbarvení těchto hadů je poměrně velký. Obsahuje černé, bílé i červené pigmenty.
Užovka hladká
(Coronella austriaca)
(Coronella austriaca)
Třída: Plazi (Reptilia)
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Podčeleď: Užovky pravé (Colubrinae)
Druh: Užovka hladká (Coronella austriaca)
Výskyt: Téměř celá Evropa
Velikost: Maximálně 80 cm
Rozmnožování: V září a říjnu rodí 10-15 mláďat
Potrava: Ještěrky, v zajetí hlodavci
Ačkoliv je tato užovka zřejmě naším druhým nejrozšířenějším hadem, díky skrytému způsobu života není laické veřejnosti téměř známa. Většina lidí má totiž v podvědomí pouze užovku obojkovou Natrix natrix (všeobecně známou díky svým žlutým půlměsíčkům za hlavou), a o existenci dalších tří druhů užovek v naší přírodě nemá vůbec tušení.
Rozšíření: Užovka hladká se vyskytuje téměř po celé Evropě, od Francie směrem na východ až po Kaspické moře. Výjimku tvoří pouze jih Řecka a Pyrenejského poloostrova, severní část Skandinávie, Skotsko a hadů prosté Irsko. Na jihovýchod zasahuje až po Írán a turecké pobřeží Černého moře, severně až po Norsko a Švédsko. Česká populace (ssp. Coronella austriaca austriaca - užovka hladká severní) se nachází uvnitř areálu výskytu. Navzdory rozsáhlému území které obývá, však nevytváří příliš početné populace, a tak jí lze ve volné přírodě zahlédnout jenom náhodně.
Popis: Užovka hladká je drobnější štíhlý had, dorůstající do maximální velikosti asi 80 cm. Obvykle však mívá jen okolo půl metru a jedinci nad 60 cm bývají už poměrně vzácní. Má zploštělou hlavu jen neznatelně odlišenou od krku a oči s kulatou zřítelnicí, což svědčí o denním způsobu života. Jak už napovídá její české pojmenování, má hladké šupiny bez náznaku kýlnatosti. Základní zbarvení se může pohybovat od šedé přes šedohnědou, hnědou, až po žlutohnědou - s tím, že samci mívají spíše hnědavý a červenohnědý odstín a skořicově zbarvené břicho, zatímco samice bývají šedohnědé s šedým břichem. Mláďata mají zpravidla břicho do červena. Dalšími rozlišovacími znaky při určování pohlaví užovky hladké je tak jako u většiny užovek rozdíl v tloušťce kořene ocasu a jeho délce, případně v počtu subkaudálních (podocasních) štítků. Obě pohlaví mají prakticky shodnou kresbu, tvořenou obvykle dvěma řadami příčných přerušovaných skvrn, které od sebe bývají oddělené a často tvoří jakýsi žebříkovitý vzor. Někdy ale skvrny mohou být slité v podélné pásy, objevující se na přední části hřbetu hned za hlavou. Podstatná část pileusu užovky hladké je tmavě hnědě zbarvená a připomíná tak jakousi korunku či podkovu na malé trojúhelníkové hlavě. Od špičky nosu přes oko až ke krku se táhne hnědý, černě lemovaný pásek. Pro svoje celkové vzezření (především díky kresbě hlavy a skvrnám na hřbetě) je tato mrštná užovka často zaměňována za zmiji a ač je docela neškodná, bývá zbytečně ubíjena.
Biotop a způsob života: Užovka hladká miluje otevřenou a prosluněnou krajinu stepního či lesostepního charakteru. Před intenzivním slunečním žárem se však stejně jako většina hadů ukrývá. Upřednostňuje teplé svažité kamenité biotopy s dostatkem úkrytů, jako jsou staré opuštěné lomy a pískovny, úbočí hor, kamenité stráně a železniční náspy, případně různé skalky, hromady kamení či staré polorozbořené zídky. Od oblíbeného stanoviště se příliš nevzdaluje a na jednom místě jí můžeme vídat slunit s překvapivou pravidelností. Často užovka hladká zasahuje až na okraj lidských sídlišť, do parků a sadů, vinic a zarostlých zanedbaných zahrad, nenajdeme ji však v kulturní zemědělsky využívané krajině a na větších plochách monokultur. Přestože dává přednost sušším biotopům a na vodě není závislá, lze jí často zastihnout v okolí vodních toků. Mokřinám a vlhkým místům se však vyhýbá a třebaže výborně plave, do vody vstupuje jen nerada. Nejhojnější je v nížinách - jen zcela výjimečně vystupuje nad 600 metrů nadmořské výšky, ačkoliv byla údajně pozorována až v 1500 metrech! Vzhledem k vyhraněným nárokům je u nás přes svojí relativní hojnost rozšířena pouze ostrůvkovitě, což samozřejmě úzce souvisí nejenom s vhodným biotopem, ale především s výskytem dostatečného množství její hlavní přirozené potravy - ještěrek. V jejím jídelníčku totiž převládají především různé druhy plazů, kromě již zmíněných ještěrek jsou to hlavně slepýši, ale také mláďata ostatních hadů. Jisti si před ní nemohou být ani juvenilní jedinci vlastního druhu. Zcela výjimečně se její kořistí mohou stát také drobní myšovití hlodavci, rejsci, případně vejce či mláďata na zemi hnízdících ptáků. Větší kořist se snaží uškrtit ve smyčkách, ale drobnější polyká vcelku. Nepohrdne dokonce ani hmyzem vhodné velikosti.
K zimování vyhledává užovka hladká různé skalní rozsedliny, opuštěné nory po hlodavcích nebo dutiny pod kořeny stromů a keřů. Zpravidla zimují individuálně, někdy ale i ve větších skupinkách, dokonce pohromadě i s jinými druhy plazů, např. s užovkami obojkovými. Koncem října či začátkem listopadu zalézají, a probouzí se počátkem jara (většinou už na přelomu března a dubna), kdy intenzivně vstřebávají první sluneční paprsky. Bezprostředně po zimování samci vyhledávají samice, o jejichž přízeň mezi sebou bojují. Někdy se stává, že po zimě vyhladovělí a touhou ovládaní hadi v zápalu boje pozřou svého menšího a slabšího konkurenta, což vzhledem k jejich kanibalským sklonům ani tak moc nepřekvapí. Gravidní samice koncem září až začátkem října rodí do 15 mláďat, která se bezprostředně po porodu (někdy už přímo v kloace) osvobozují z tenkých blanitých obalů. Užovky hladké jsou totiž narozdíl od svojí blízké příbuzné - vejcorodé užovky západní Coronella girondica - oviviparní. To znamená, že rodí živá plně vyvinutá mláďata, která jsou už během několika minut schopná samostatného života. Za méně příznivých podmínek (např. z důvodu extrémně chladného léta) jsou samice schopny pozastavit vývoj zárodků a oddálit porod až na příznivější jarní období. V severnějších oblastech s nepříliš teplým klimatem zabřezávají samice jen každý druhý, někdy dokonce až každý třetí rok. Ačkoliv nejsou přímo závislé na místech vhodných pro inkubaci vajec, přesto se v době porodu zdržují v okolí hnojišť, kompostů a hromad tlejícího materiálu. Samice se tak instinktivně snaží přivést mláďata na svět v místech s velkou koncentrací hmyzu, který jim slouží jako první potrava. Mladé užovky po porodu nezůstávají dlouho u své vyčerpané odpočívající matky a snaží se ji co nejdříve opustit. Vrozený pud jim totiž napovídá, že by se pro ni mohly stát snadnou kořistí. Zpravidla hned po prvním svleku začínají lovit malé ještěrky, kobylky či jiný hmyz přiměřené velikosti. Užovky hladké dospívají přibližně ve věku 3 - 4 let.
Chov v teráriu: V prvé řadě je třeba uvést, že užovka hladká je u nás chráněná zákonem, a nelze ji proto získat odchytem z přírody. Její chov je možný pouze na základě výjimky ze zákona č. 114/1992 Sb. (Zákon České národní rady o ochraně přírody a krajiny), udělené příslušným orgánem a chovatel musí prokázat legální způsob nabytí, tzn. předložit potvrzení přímo od chovatele o zakoupení registrovaného zvířete, např. narozeného v zajetí. Vyhovuje jí malé až středně velké sušší terárium s podkladem smíchaným ze směsi zeminy a písku. Spíš než za větev ke šplhání bude vděčná za několik plochých kamenů či kusů kůry, kde by se mohla ukrýt. Teplota v teráriu nemusí být příliš vysoká a plně postačí držet se průměru středoevropského klimatu. Lokální vyhřívací místo, kde by se užovka mohla vyhřát až nad teplotu 30°C, je však samozřejmostí. Vyhovuje jí noční pokles teploty o několik stupňů. Dospělá zvířata zimujeme po dobu alespoň tří až čtyř měsíců, např. ve vlhkém rašeliníku či směsi suchého listí a písku, při teplotě 8 - 10°C. Zimování je nutné pro stimulaci pohlavního pudu samců a zdá se, že má kladný vliv i na bezproblémový průběh gravidity samic a životaschopnost novorozených mláďat. Po zimování (duben) nastává období zvýšené aktivity a páření, samci obtáčejí samice svým tělem a snaží se je přidržet zakusováním do krku. Přibližně v srpnu až září (někdy dokonce až v říjnu) rodí samice 10 - 15 živých mláďat velkých asi 15 cm. Vzhledem k tomu, že mláďata užovky hladké se v přírodě živí především malými ještěrkami případně hmyzem, odmítají většinou náhradní potravu a musí se uměle rozkrmit myšími holátky „naparfémovanými" pachem ještěrek či gekonů. Velikost i počet mláďat je závislý na velikosti samice a na její celkové kondici. Tak jako i ve volné přírodě, za nevhodných podmínek nebo když je samice příliš slabá, může zabřeznout až každý druhý, nebo dokonce třetí rok. Ačkoliv bývá užovka hladká zpočátku popudlivá a kousavá, rychle si uvykne na terárium. A pokud navíc dobře přijímá hlodavce (jako náhradní potravu za ještěrky a hady), je její chov prakticky bezproblémový.
Způsob ochrany: Přestože se užovka hladká vyskytuje na obrovském území prakticky celé Evropy, vytváří zpravidla jen ostrůvkovité, kulturní krajinou a civilizací oddělené populace. Jejich hustota je navíc velmi nízká a v průměru dosahuje jen několik málo jedinců na hektar, což výrazně kontrastuje třeba s relativně hojným výskytem užovky obojkové. Nízké stavy této užovky v přírodě má na svědomí především člověk - a to nejenom přímo, ale hlavně jako druhotný důsledek rozpínající se civilizace. Přímo člověk užovku hladkou ohrožuje hlavně zabíjením (díky kresbě i zbarvení připomínající zmiji obecnou), ale také nelegálním odchytem nezodpovědných chovatelů, kteří zatoužili mít doma kousek tuzemské herpetofauny. Nepřímo je tato užovka ohrožena především destrukcí krajiny, růstem aglomerací a intenzivním zemědělstvím s nadměrnou chemizací, s čímž velice úzce souvisí úbytek ještěrek, které jsou primárním zdrojem její potravy. Zvětšující se plochy monokulturních plodin se pro užovku hladkou stávají nepřekonatelnou překážkou, což jí znemožňuje rozšiřovat se do okolních vhodných biotopů. V ČR je užovka hladká vedena jako silně ohrožený druh (SO). Proto by její ochrana měla spočívat nejenom v administrativní legislativě, ale hlavně v ochraně přirozených lokalit, budování biokoridorů, zamezení používání pesticidů, zákazu vypalování stařiny apod. Velice důležitá je osvěta. Už ve škole při hodinách přírodopisu by děti měly být seznámeny s problematikou úbytku herpetofauny v naší přírodě a poučeny o tom, jak jsou plazi, včetně jedovaté zmije, jedineční a v přírodě nenahraditelní.
Většímu rozšíření brání zřejmě i skutečnost, že se sama často stává kořistí ostatních predátorů. Mezi nejúhlavnější nepřátele užovky hladké patří hlavně draví ptáci, ale také ježek nebo lasicovité šelmy. V okolí lidských sídel to jsou především volně chované domácí slepice, které dokáží zdecimovat prakticky celou populaci během jednoho jediného léta. Nemalý podíl na nízkých stavech užovky hladké mají nejspíš i její kanibalské sklony. Vzhledem k počtu nepřátel (včetně jedinců vlastního druhu) se jen nepatrné procento mláďat dožije dospělého věku, aby bylo schopno přivést na svět novou generaci.
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Podčeleď: Užovky pravé (Colubrinae)
Druh: Užovka hladká (Coronella austriaca)
Výskyt: Téměř celá Evropa
Velikost: Maximálně 80 cm
Rozmnožování: V září a říjnu rodí 10-15 mláďat
Potrava: Ještěrky, v zajetí hlodavci
Ačkoliv je tato užovka zřejmě naším druhým nejrozšířenějším hadem, díky skrytému způsobu života není laické veřejnosti téměř známa. Většina lidí má totiž v podvědomí pouze užovku obojkovou Natrix natrix (všeobecně známou díky svým žlutým půlměsíčkům za hlavou), a o existenci dalších tří druhů užovek v naší přírodě nemá vůbec tušení.
Rozšíření: Užovka hladká se vyskytuje téměř po celé Evropě, od Francie směrem na východ až po Kaspické moře. Výjimku tvoří pouze jih Řecka a Pyrenejského poloostrova, severní část Skandinávie, Skotsko a hadů prosté Irsko. Na jihovýchod zasahuje až po Írán a turecké pobřeží Černého moře, severně až po Norsko a Švédsko. Česká populace (ssp. Coronella austriaca austriaca - užovka hladká severní) se nachází uvnitř areálu výskytu. Navzdory rozsáhlému území které obývá, však nevytváří příliš početné populace, a tak jí lze ve volné přírodě zahlédnout jenom náhodně.
Popis: Užovka hladká je drobnější štíhlý had, dorůstající do maximální velikosti asi 80 cm. Obvykle však mívá jen okolo půl metru a jedinci nad 60 cm bývají už poměrně vzácní. Má zploštělou hlavu jen neznatelně odlišenou od krku a oči s kulatou zřítelnicí, což svědčí o denním způsobu života. Jak už napovídá její české pojmenování, má hladké šupiny bez náznaku kýlnatosti. Základní zbarvení se může pohybovat od šedé přes šedohnědou, hnědou, až po žlutohnědou - s tím, že samci mívají spíše hnědavý a červenohnědý odstín a skořicově zbarvené břicho, zatímco samice bývají šedohnědé s šedým břichem. Mláďata mají zpravidla břicho do červena. Dalšími rozlišovacími znaky při určování pohlaví užovky hladké je tak jako u většiny užovek rozdíl v tloušťce kořene ocasu a jeho délce, případně v počtu subkaudálních (podocasních) štítků. Obě pohlaví mají prakticky shodnou kresbu, tvořenou obvykle dvěma řadami příčných přerušovaných skvrn, které od sebe bývají oddělené a často tvoří jakýsi žebříkovitý vzor. Někdy ale skvrny mohou být slité v podélné pásy, objevující se na přední části hřbetu hned za hlavou. Podstatná část pileusu užovky hladké je tmavě hnědě zbarvená a připomíná tak jakousi korunku či podkovu na malé trojúhelníkové hlavě. Od špičky nosu přes oko až ke krku se táhne hnědý, černě lemovaný pásek. Pro svoje celkové vzezření (především díky kresbě hlavy a skvrnám na hřbetě) je tato mrštná užovka často zaměňována za zmiji a ač je docela neškodná, bývá zbytečně ubíjena.
Biotop a způsob života: Užovka hladká miluje otevřenou a prosluněnou krajinu stepního či lesostepního charakteru. Před intenzivním slunečním žárem se však stejně jako většina hadů ukrývá. Upřednostňuje teplé svažité kamenité biotopy s dostatkem úkrytů, jako jsou staré opuštěné lomy a pískovny, úbočí hor, kamenité stráně a železniční náspy, případně různé skalky, hromady kamení či staré polorozbořené zídky. Od oblíbeného stanoviště se příliš nevzdaluje a na jednom místě jí můžeme vídat slunit s překvapivou pravidelností. Často užovka hladká zasahuje až na okraj lidských sídlišť, do parků a sadů, vinic a zarostlých zanedbaných zahrad, nenajdeme ji však v kulturní zemědělsky využívané krajině a na větších plochách monokultur. Přestože dává přednost sušším biotopům a na vodě není závislá, lze jí často zastihnout v okolí vodních toků. Mokřinám a vlhkým místům se však vyhýbá a třebaže výborně plave, do vody vstupuje jen nerada. Nejhojnější je v nížinách - jen zcela výjimečně vystupuje nad 600 metrů nadmořské výšky, ačkoliv byla údajně pozorována až v 1500 metrech! Vzhledem k vyhraněným nárokům je u nás přes svojí relativní hojnost rozšířena pouze ostrůvkovitě, což samozřejmě úzce souvisí nejenom s vhodným biotopem, ale především s výskytem dostatečného množství její hlavní přirozené potravy - ještěrek. V jejím jídelníčku totiž převládají především různé druhy plazů, kromě již zmíněných ještěrek jsou to hlavně slepýši, ale také mláďata ostatních hadů. Jisti si před ní nemohou být ani juvenilní jedinci vlastního druhu. Zcela výjimečně se její kořistí mohou stát také drobní myšovití hlodavci, rejsci, případně vejce či mláďata na zemi hnízdících ptáků. Větší kořist se snaží uškrtit ve smyčkách, ale drobnější polyká vcelku. Nepohrdne dokonce ani hmyzem vhodné velikosti.
K zimování vyhledává užovka hladká různé skalní rozsedliny, opuštěné nory po hlodavcích nebo dutiny pod kořeny stromů a keřů. Zpravidla zimují individuálně, někdy ale i ve větších skupinkách, dokonce pohromadě i s jinými druhy plazů, např. s užovkami obojkovými. Koncem října či začátkem listopadu zalézají, a probouzí se počátkem jara (většinou už na přelomu března a dubna), kdy intenzivně vstřebávají první sluneční paprsky. Bezprostředně po zimování samci vyhledávají samice, o jejichž přízeň mezi sebou bojují. Někdy se stává, že po zimě vyhladovělí a touhou ovládaní hadi v zápalu boje pozřou svého menšího a slabšího konkurenta, což vzhledem k jejich kanibalským sklonům ani tak moc nepřekvapí. Gravidní samice koncem září až začátkem října rodí do 15 mláďat, která se bezprostředně po porodu (někdy už přímo v kloace) osvobozují z tenkých blanitých obalů. Užovky hladké jsou totiž narozdíl od svojí blízké příbuzné - vejcorodé užovky západní Coronella girondica - oviviparní. To znamená, že rodí živá plně vyvinutá mláďata, která jsou už během několika minut schopná samostatného života. Za méně příznivých podmínek (např. z důvodu extrémně chladného léta) jsou samice schopny pozastavit vývoj zárodků a oddálit porod až na příznivější jarní období. V severnějších oblastech s nepříliš teplým klimatem zabřezávají samice jen každý druhý, někdy dokonce až každý třetí rok. Ačkoliv nejsou přímo závislé na místech vhodných pro inkubaci vajec, přesto se v době porodu zdržují v okolí hnojišť, kompostů a hromad tlejícího materiálu. Samice se tak instinktivně snaží přivést mláďata na svět v místech s velkou koncentrací hmyzu, který jim slouží jako první potrava. Mladé užovky po porodu nezůstávají dlouho u své vyčerpané odpočívající matky a snaží se ji co nejdříve opustit. Vrozený pud jim totiž napovídá, že by se pro ni mohly stát snadnou kořistí. Zpravidla hned po prvním svleku začínají lovit malé ještěrky, kobylky či jiný hmyz přiměřené velikosti. Užovky hladké dospívají přibližně ve věku 3 - 4 let.
Chov v teráriu: V prvé řadě je třeba uvést, že užovka hladká je u nás chráněná zákonem, a nelze ji proto získat odchytem z přírody. Její chov je možný pouze na základě výjimky ze zákona č. 114/1992 Sb. (Zákon České národní rady o ochraně přírody a krajiny), udělené příslušným orgánem a chovatel musí prokázat legální způsob nabytí, tzn. předložit potvrzení přímo od chovatele o zakoupení registrovaného zvířete, např. narozeného v zajetí. Vyhovuje jí malé až středně velké sušší terárium s podkladem smíchaným ze směsi zeminy a písku. Spíš než za větev ke šplhání bude vděčná za několik plochých kamenů či kusů kůry, kde by se mohla ukrýt. Teplota v teráriu nemusí být příliš vysoká a plně postačí držet se průměru středoevropského klimatu. Lokální vyhřívací místo, kde by se užovka mohla vyhřát až nad teplotu 30°C, je však samozřejmostí. Vyhovuje jí noční pokles teploty o několik stupňů. Dospělá zvířata zimujeme po dobu alespoň tří až čtyř měsíců, např. ve vlhkém rašeliníku či směsi suchého listí a písku, při teplotě 8 - 10°C. Zimování je nutné pro stimulaci pohlavního pudu samců a zdá se, že má kladný vliv i na bezproblémový průběh gravidity samic a životaschopnost novorozených mláďat. Po zimování (duben) nastává období zvýšené aktivity a páření, samci obtáčejí samice svým tělem a snaží se je přidržet zakusováním do krku. Přibližně v srpnu až září (někdy dokonce až v říjnu) rodí samice 10 - 15 živých mláďat velkých asi 15 cm. Vzhledem k tomu, že mláďata užovky hladké se v přírodě živí především malými ještěrkami případně hmyzem, odmítají většinou náhradní potravu a musí se uměle rozkrmit myšími holátky „naparfémovanými" pachem ještěrek či gekonů. Velikost i počet mláďat je závislý na velikosti samice a na její celkové kondici. Tak jako i ve volné přírodě, za nevhodných podmínek nebo když je samice příliš slabá, může zabřeznout až každý druhý, nebo dokonce třetí rok. Ačkoliv bývá užovka hladká zpočátku popudlivá a kousavá, rychle si uvykne na terárium. A pokud navíc dobře přijímá hlodavce (jako náhradní potravu za ještěrky a hady), je její chov prakticky bezproblémový.
Způsob ochrany: Přestože se užovka hladká vyskytuje na obrovském území prakticky celé Evropy, vytváří zpravidla jen ostrůvkovité, kulturní krajinou a civilizací oddělené populace. Jejich hustota je navíc velmi nízká a v průměru dosahuje jen několik málo jedinců na hektar, což výrazně kontrastuje třeba s relativně hojným výskytem užovky obojkové. Nízké stavy této užovky v přírodě má na svědomí především člověk - a to nejenom přímo, ale hlavně jako druhotný důsledek rozpínající se civilizace. Přímo člověk užovku hladkou ohrožuje hlavně zabíjením (díky kresbě i zbarvení připomínající zmiji obecnou), ale také nelegálním odchytem nezodpovědných chovatelů, kteří zatoužili mít doma kousek tuzemské herpetofauny. Nepřímo je tato užovka ohrožena především destrukcí krajiny, růstem aglomerací a intenzivním zemědělstvím s nadměrnou chemizací, s čímž velice úzce souvisí úbytek ještěrek, které jsou primárním zdrojem její potravy. Zvětšující se plochy monokulturních plodin se pro užovku hladkou stávají nepřekonatelnou překážkou, což jí znemožňuje rozšiřovat se do okolních vhodných biotopů. V ČR je užovka hladká vedena jako silně ohrožený druh (SO). Proto by její ochrana měla spočívat nejenom v administrativní legislativě, ale hlavně v ochraně přirozených lokalit, budování biokoridorů, zamezení používání pesticidů, zákazu vypalování stařiny apod. Velice důležitá je osvěta. Už ve škole při hodinách přírodopisu by děti měly být seznámeny s problematikou úbytku herpetofauny v naší přírodě a poučeny o tom, jak jsou plazi, včetně jedovaté zmije, jedineční a v přírodě nenahraditelní.
Většímu rozšíření brání zřejmě i skutečnost, že se sama často stává kořistí ostatních predátorů. Mezi nejúhlavnější nepřátele užovky hladké patří hlavně draví ptáci, ale také ježek nebo lasicovité šelmy. V okolí lidských sídel to jsou především volně chované domácí slepice, které dokáží zdecimovat prakticky celou populaci během jednoho jediného léta. Nemalý podíl na nízkých stavech užovky hladké mají nejspíš i její kanibalské sklony. Vzhledem k počtu nepřátel (včetně jedinců vlastního druhu) se jen nepatrné procento mláďat dožije dospělého věku, aby bylo schopno přivést na svět novou generaci.
Užovka levhartí
(Elaphe situla)
Třída: Plazi (Reptilia)
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka levhartí (Elaphe situla)
Výskyt: Balkán, jižní Itálie, Malta, Turecko, Ukrajina
Velikost: Kolem 1m
Rozmnožování: 3-5 vajec, inkubace 30-35 dnů
Potrava: Hlodavci přiměřené velikosti
Užovka levhartí je snad nejkrásněji zbarvený evropský had. V teráriích není běžným chovancem, jedná se o dost choulostivý druh - vyžaduje zimování a nižší noční teploty. V přírodě upadá do zimního spánku v polovině až koncem října a probouzí se v dubnu. Páří se několik hodin v květnu až červnu. V červenci až srpnu klade do puklin v zemi 3-5 vajec. Při teplotě 24-28° C se za 50 až 73 dnů líhnou 30-35 cm dlouhá mláďata, která pohlavně dospívají ve dvou až třech letech.
Rozšíření a biotop: Užovka levhartí žije na Balkáně, v jižní Itálii, na Maltě, Jugoslávii, na Rhodosu a Krétě, v Turecku, na Krymu a na Ukrajině. Obývá kamenité louky s křovinatým porostem ve výšce 800-1400 m n. m. (výjimečně do výšky 1600 m n. m.) Populace jsou rozšířeny ostrůvkovitě, o počtech těchto hadů v přírodě není mnoho informací, spíše se zdá, že její stavy klesají.
Popis: Dorůstá do délky kolem 1 metru, jen výjimečně o málo více. Protažená hlava je výrazně odlišena od štíhlého těla, zbarveného žlutozeleně, nebo šedožlutě. Na hřbetě jsou červené skvrny, které někdy ( např. u exemplářů z Kréty ) splývají do pásů. Na bocích se nacházejí šedočerné skvrny.
Terárium: Užovka levhartí vyžaduje středně velké terárium doplněné úkryty a větvemi na šplhání. Miska s čistou vodou je samozřejmostí. Žije poměrně skrytě. Je aktivní hlavně brzy ráno, nebo před západem slunce. Ačkoliv obývá poměrně teplé oblasti, příliš vysoká teplota jí nevyhovuje - dává přednost denní teplotě jen kolem 20°C, max. do 24°C.
Potrava: V zajetí krmíme hlodavci přiměřené velikosti, v přírodě tito hadi loví příležitostně i ještěrky.
Odchov: Pro dosažení rozmnožení je nezbytné přezimování. To by mělo trvat minimálně 3 měsíce, při teplotě 5 - 7°C. Mladé E. situla přijímají po prvním svlékání malá myšata.
Vzhledem k tomu, že je užovka levhartí poměrně náročným chovancem, a protože její stavy v přírodě mají (díky ubíjení a mizení přirozeného biotopu) klesající tendenci, nelze její chov v žádném případě doporučit začátečníkům.
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka levhartí (Elaphe situla)
Výskyt: Balkán, jižní Itálie, Malta, Turecko, Ukrajina
Velikost: Kolem 1m
Rozmnožování: 3-5 vajec, inkubace 30-35 dnů
Potrava: Hlodavci přiměřené velikosti
Užovka levhartí je snad nejkrásněji zbarvený evropský had. V teráriích není běžným chovancem, jedná se o dost choulostivý druh - vyžaduje zimování a nižší noční teploty. V přírodě upadá do zimního spánku v polovině až koncem října a probouzí se v dubnu. Páří se několik hodin v květnu až červnu. V červenci až srpnu klade do puklin v zemi 3-5 vajec. Při teplotě 24-28° C se za 50 až 73 dnů líhnou 30-35 cm dlouhá mláďata, která pohlavně dospívají ve dvou až třech letech.
Rozšíření a biotop: Užovka levhartí žije na Balkáně, v jižní Itálii, na Maltě, Jugoslávii, na Rhodosu a Krétě, v Turecku, na Krymu a na Ukrajině. Obývá kamenité louky s křovinatým porostem ve výšce 800-1400 m n. m. (výjimečně do výšky 1600 m n. m.) Populace jsou rozšířeny ostrůvkovitě, o počtech těchto hadů v přírodě není mnoho informací, spíše se zdá, že její stavy klesají.
Popis: Dorůstá do délky kolem 1 metru, jen výjimečně o málo více. Protažená hlava je výrazně odlišena od štíhlého těla, zbarveného žlutozeleně, nebo šedožlutě. Na hřbetě jsou červené skvrny, které někdy ( např. u exemplářů z Kréty ) splývají do pásů. Na bocích se nacházejí šedočerné skvrny.
Terárium: Užovka levhartí vyžaduje středně velké terárium doplněné úkryty a větvemi na šplhání. Miska s čistou vodou je samozřejmostí. Žije poměrně skrytě. Je aktivní hlavně brzy ráno, nebo před západem slunce. Ačkoliv obývá poměrně teplé oblasti, příliš vysoká teplota jí nevyhovuje - dává přednost denní teplotě jen kolem 20°C, max. do 24°C.
Potrava: V zajetí krmíme hlodavci přiměřené velikosti, v přírodě tito hadi loví příležitostně i ještěrky.
Odchov: Pro dosažení rozmnožení je nezbytné přezimování. To by mělo trvat minimálně 3 měsíce, při teplotě 5 - 7°C. Mladé E. situla přijímají po prvním svlékání malá myšata.
Vzhledem k tomu, že je užovka levhartí poměrně náročným chovancem, a protože její stavy v přírodě mají (díky ubíjení a mizení přirozeného biotopu) klesající tendenci, nelze její chov v žádném případě doporučit začátečníkům.
Užovka obojková
(Natrix natrix)
(Natrix natrix)
Třída: Plazi (Reptilia)
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka obojková (Natrix natrix)
Výskyt: Celá Evropa, západní Asie, severní Afrika
Velikost: Až 150cm
Rozmnožování: Kolem 30 vajec, inkubace 8-10 týdnů
Potrava: Žáby, čolci, rybky, dešťovky
Užovka obojková je u nás asi nejznámějším a zatím naštěstí i naším nejhojnějším hadem. Je však otázkou, jak dlouho ještě tento křehký stav vydrží.
Jedná se o svalnatého akvatického hada, dorůstajícího výjimečně až přes 150 cm, jen zřídka se však setkáme s jedinci většími než jeden metr. Užovka obojková má oválnou, zploštělou hlavu zřetelně odlišenou od těla, a jako většina užovek s denní aktivitou, velké kulaté oční zřítelnice. Šupiny má kýlnaté a vzhledem k vlastnímu tělu poměrně dlouhý ocas. Její zbarvení i kresba jsou značně variabilní, v závislosti na obývaném prostředí a poddruhu, kterých vytváří asi deset. Většinou je šedavé různé intenzity, často s drobnými černými tečkami na bocích či po stranách hřbetu. Popsaná byla forma, u které žluté či bělavé skvrny po stranách hlavy splývají ve dva souvislé pruhy po celé délce těla (forma persa). Tyto pruhy mohou mít různý odstín i šířku a často bývají i přerušované. Někteří jedinci mohou postrádat jakoukoliv kresbu a jsou jednobarevně šedí, někdy dokonce i hnědí. Jsou známé také případy melanismu (celočerné zbarvení). Charakteristickým rysem užovky obojkové jsou již zmíněné žlutavé, někdy až oranžové skvrny (půlměsíčky) za hlavou, které obyčejně bývají černě orámované. Jen zcela výjimečně se vyskytují jedinci, kteří tuto všeobecně známou kresbu nemají. Břicho užovky obojkové bývá zbarvené do žluta a je nepravidelně, výrazně sytě černě kostkované, což může u některých jedinců připomínat šachovnici, u jiných zase souvislou klikatou čáru, známou ze hřbetu zmije obecné (Vipera berus). Podobný vzor na břiše však není nikterak neobvyklý. Můžeme se s ním setkat i u jiných druhů užovek a to dokonce i z různých kontinentů.
Užovka obojková se vyskytuje prakticky po celé Evropě, přes západní Asii až po severní Afriku. Není divu, že se na tomto rozsáhlém areálu výskytu vyvinulo až deset poddruhů, které se více či méně odlišují nejen velikostí, upřednostňovaným biotopem, ale hlavně zbarvením a kresbou. Užovku však nepotkáme v Irsku či na některých „hadůprostých" středomořských ostrovech, ačkoliv některé z nich jsou doslova plazím rájem. Spolu se zmijí obecnou drží jeden světový primát: jedná se o hady s nejsevernější oblastí výskytu, protože ve Skandinávii oba druhy zasahují až těsně za polární kruh! Užovka obojková upřednostňuje především blízkost vody - ať již se jedná o břehy jezer, rybníků či jen malých tůní. Hojná je převážně v bažinatých oblastech či mokřadech, ale nevyhýbá se ani suchým starým lomům a štěrkovnám, kde se ráda vyhřívá. Často jí můžeme spatřit i v okolí lidských sídlišť, např. v sadech, vinicích a zahradách. Přestože je to hlavně obyvatel nížin, bývá občas zastižena i v horských oblastech, dokonce až ve výšce přes 2000 metrů nad mořem, což je však jevem spíše ojedinělým, který nesvědčí o nějakém souvislejším výskytu. Výborně plave a potápí se, čehož využívá při lovu její nejoblíbenější kořisti - žab, čolků a přiměřeně velkých plevelných rybek, mláďata však vezmou zavděk i dešťovkou. Důsledně se vyhýbá všem kuňkám (Discoglossidae) a mloku skvrnitému (Salamandra salamandra), a to hlavně kvůli toxinům vylučovaným jejich pokožkou. Dospělí jedinci si občas zpestří jídelníček např. ještěrkou, či drobným hlodavcem, přesto však hlavní složkou její potravy je obvykle náš nejběžnější obojživelník - skokan hnědý (Rana temporaria). Svojí kořist ani neškrtí a dokonce ani neomračuje jedem. Ačkoliv má tak jako některé jiné užovky vyvinuté jedové žlázy, jejich používání jí znemožňuje absence funkčního jedového kanálku s vývodem do zubů. Proto svojí kořist musí polykat živou a dokonce i při náhodném kousnutí (ač to bývá spíše raritou) je absolutně neškodná. Had reaguje především na pohyb a nehybnou žábu nevidí. Zareaguje na ní teprve když se žába pohne, nebo až když jí „ochutná" svým jazykem. Lovecká technika proto spočívá v tom, že se užovka snaží svojí kořist vyplašit, aby se pro ní stala viditelnou. Užovka obojková si obvykle nikterak nevybírá, kde žábu či jinou kořist uchopí. Vzhledem k tomu, že její potravou jsou převážně živočichové neschopní aktivní obrany, může si dovolit uchopit je třeba uprostřed těla a v této poloze je také polykat. Jen zcela výjimečně lze pozorovat, že by se při polykání snažila uloveného obojživelníka narovnat hlavou napřed, jak to činní většina ostatních hadů se svojí kořistí. Konkrétně u ropuch ale tato užovka upřednostňuje polykání odzadu, což jí umožňuje z nafouknuté žáby snadněji vytlačit vzduch. Nafouknutí, a tím pádem optické zvětšení těla je totiž u některých žab (hlavně u ropuch) důležitou sebeobrannou technikou před útočícím predátorem. Pozření odzadu ale většinou neplatí u ulovených ryb. Polykání ryby „proti srsti" by totiž způsobovalo zadrhávání šupin v jícnu, nehledě na velké riziko poranění zažívacího traktu ostrým trnem, který mají některé ryby na vztyčené hřbetní ploutvi velice ostrý. V tomto případě je polykání potravy od hlavy namístě a užovka ho také bezezbytku využívá.
Užovka obojková se jen zřídkakdy brání kousáním, ale vyvinula si úplně jinou speciální techniku. Při zahnání do úzkých hlasitě syčí, zploští tělo, nafukuje krk a zuřivými pohyby přední části těla se snaží útočníka zastrašit. Pokud tato metoda selže, stočí se do jakéhosi talíře, obrátí se nápadně skvrnitým břichem vzhůru, vysune jazyk a nechá ho volně viset z tlamy. Zornice stočené k okraji oka a nepříjemně „vonící" sekret vypouštěný z kloakálních žláz, dokáží případného útočníka často totálně odradit. Který z nich by si také chtěl pochutnat na rozkládající se mršině? Tento jev se odborně nazývá thanatóza a v plazí říši není rozhodně nikterak ojedinělý. Jenom z hadů ho dokáže s větším či menším úspěchem využívat celá řádka druhů, ovšem užovka obojková ho dotáhla téměř k naprosté dokonalosti. Dokonce i při manipulaci zůstává v rukách její tělo ochablé, hlava i ocas bezvládně visí, takže iluze smrti je absolutně věrohodná. I přes tuto skvělou techniku se však bohužel stává kořistí mnoha živočichů, na které předstírání smrti neplatí. Jsou to např. kuny, jezevci, lišky, černá zvěř a ježci, z ptáků jsou to především káňata a luňáci, ale také čápi, volavky a většina havranovitých. Bezbrannými mláďaty užovek ale nepohrdnou ani menší druhy ptáků. Novorozená mláďata padají za oběť také rybám, žábám a dokonce i velkým druhům střevlíků, navíc vajíčka užovek dokáží úspěšně vyplenit nejenom věčně hladoví potkani, ale kupodivu i docela malí mravenci.
Užovky obojkové se začínají pářit začátkem května, přibližně měsíc po opuštění zimního úkrytu a po prvním jarním svlékání. Samci jsou nebývale aktivní a často se jich při pronásledování samice shromáždí najednou i několik. Vzájemně se odstrkují s jediným cílem: mít samici ochotnou k páření jenom pro sebe, čehož někdy obtěžované samice využijí a skupině přetlačujících se samců prostě zmizí. V červenci až srpnu vyhledá zabřezlá samice vhodné místo pro nakladení vajíček, kterých může mít podle své velikosti a celkové tělesné kondice až kolem šedesáti. Byly však zaznamenány snůšky čítající i přes sto kusů vajec, což jsou ovšem jen ojedinělé případy - obvykle jich bývá jen okolo třiceti. Ideálním přírodním inkubátorem pro užovčí vajíčka jsou hromady tlejícího listí, pokoseného rákosu u rybníků, či kupy jiného pařícího se organického materiálu. Samice žijící poblíž zahrad a lidských sídel často využívají komposty, nebo haldy vlhké kůry a dřevěných pilin na pilách. Obzvlášť vyhovující líhniště jsou nezřídka vyhledávána velkým počtem samic stahujících se z širokého okolí a tak lze v době snůšek nalézt na jednom místě i několik stovek vajec najednou. Mláďata se líhnou zhruba po 8 - 10 týdnech inkubace a měří od 15 do 20 cm. Bohužel,
vzhledem k vysoušení vod v mokřadních oblastech, mýcení rákosin podél rybníků a jezer, odklízení pilin v dřevozpracujících podnicích, nadměrné chemizaci a v neposlední řadě i zřizování přírodních koupališť či areálů pro vodní sporty, je vhodných přirozených líhnišť pro užovky obojkové čím dál tím méně. To má pochopitelně také za následek drastický úbytek populací v přírodě a to až na méně než desetinu původních stavů. Ačkoliv je užovka obojková značně přizpůsobivá a na prostředí relativně tolerantní, hlavním důvodem jejího katastrofálního úbytku v přírodě je však nedostatek přirozené potravy - obojživelníků, kteří jsou obzvlášť citliví na znečištěné životní prostředí a z volné přírody mizí přímo před očima. Není proto divu, že byla i užovka obojková v roce 1992 zařazena mezi ohrožené druhy a ač zatím není ohrožená kriticky, její stavy mají i nadále trvale klesající tendenci. Na podzim, na přelomu září a října, přestávají mít užovky zájem o potravu a začínají se stahovat k zimovištím. Jako úkryty na zimu jim vyhovují např. hlubší nory malých savců, skalní rozsedliny, dutiny padlých kmenů, polorozbořené kamenné zídky, nebo sklepení starých domů. Velmi vyhledávané jsou také hromady tlejícího organického materiálu, které přes léto užovkám posloužily coby inkubátory pro jejich vajíčka. Ideální zimoviště jsou často využívána hned několika druhy našich plazů i obojživelníků, takže je možné na jednom místě zastihnout užovku obojkovou spolu se zmijí obecnou (Vipera berus), slepýšem křehkým (Anguis fragilis), či některou z našich ještěrek (Lacertadiae). Bylo prokázáno dokonce společné zimování i s čolkem velkým (Triturus cristatus), čolkem horským (Triturus alpestris), čolkem obecným (Triturus vulgaris) a ropuchou obecnou (Bufo bufo), přestože tito obojživelníci za normálních okolností představují pro užovku obojkovou potenciální kořist.
V teráriu je užovka obojková vděčným chovancem, rychle si zvykajícím na manipulaci. Vyhovuje jí středně velké až větší, dobře větrané akvaterárium nebo terárium, s dostatečně velkou vodní nádrží. Raději než větvi na šplhání, dává přednost úkrytu z několika přes sebe položených kusů kůry či plochých kamenů. Jako substrát lze použít směs lesní zeminy nebo Lignocelu s pískem, který v části terária pravidelně vlhčíme, k dekoraci i úkrytu může dobře posloužit třeba suchý pařízek či kořen. Teplota v teráriu by se přes den měla pohybovat mezi 20 - 25°C, s nočním poklesem o několik stupňů. Vzhledem k zákonné ochraně prakticky všech našich obojživelníků, lze ke krmení využívat pouze běžné a snadno se množící obojživelníky z terarijních chovů, plevelné rybky z přírody, nebo přebytky některých laciných akvarijních ryb - např. gupky (Poecilia reticulata). Užovky obojkové si zvyknou také na maso z větších druhů ryb (třeba z kapra), naporcované na přiměřeně velké kousky. V tom případě je důležité podávat k rybině dostatek vitamínu B, neboť kapří maso tento vitamín neobsahuje. Při použití B vitamínu se není třeba obávat předávkování, protože nadbytečné množství se z organismu automaticky vyloučí močí. V nouzi jsou tyto užovky ochotné přijmout i na nudličky nakrájené libové hovězí maso a srdce, případně myší vnitřnosti. To však neznamená, že tuto náhradní stravu budeme upřednostňovat před přirozenou potravou, kterou tvoří převážně ektotermní živočichové jako jsou obojživelníci a ryby. Mláďata lze dobře navyknout i na mražené, 1,5 - 3 centimetrové rybičky, které jsou běžně k dostání snad ve všech našich zooprodejnách. Že je nutné rybičky před podáním nechat rozmrazit na pokojovou teplotu nemusím doufám zdůrazňovat - ostatně, který had by se s chutí zakousl do ledové hroudy? Zimování probíhá standardním způsobem, např. v bedýnce s vlhkou lesní hrabankou, smíchanou s mechem a suchým listím, při teplotě 5 - 8°C. Nemělo by být kratší, než čtyři měsíce.
Na závěr bych se chtěl ještě pozastavit nad ožehavou a tak trochu kontroverzní problematikou zákonné ochrany našich plazů. Není třeba pochybovat o tom, že všichni naši plazi určitou ochranu nutně potřebují. Na tom se snad shodnou všichni, kteří drastický úbytek plazů v přírodě s obavami registrují a kterým tento neutěšený stav není lhostejný. Nabízí se však otázka, zda složité a byrokratické udílení výjimek pro chov užovky obojkové v teráriu je zrovna tím nejúčinnějším druhem ochrany? Vždyť mnozí chovatelé by tohoto krásného hada nejen měli rádi v teráriu, ale určitě by byli schopni vzhledem k jeho plodnosti dosáhnout i početných odchovů, kterých by se pak dalo využít k reintrodukcím, tzn. k znovuvysazování užovek zpět na vhodné vytipované lokality. Pochopitelně není možné připustit, aby si kdokoliv a kdykoliv odchytával v přírodě hady jenom pro svoje potěšení. Na druhou stranu, nepřineslo by větší efekt pro zvýšení populací užovky obojkové, umožnit zkušeným chovatelům snadnější a jednodušší legislativu k jejímu legálnímu získání a tím umožnit i větší rozšíření v domácích chovech? Zatím je vše řešeno jen složitě formulovanými zákony a vyhláškami, kterým stejně běžný chovatel příliš nerozumí a které mu zpravidla nic moc neříkají. „Nelegální" chov se však trestá poměrně vysokými pokutami! Není pro užovky (a vlastně pro všechny plazy všeobecně) mnohem větší hrozbou znečišťování životního prostředí, rozpínající se lidská sídliště, přetváření krajiny, či hysterické ubíjení lidmi při náhodném setkání? Rozhodně není jenom mým osobním názorem, že současná „papírová" politika ochrany ohrožených druhů plazů nepřináší pro zastavení úbytku jejich stavů v přírodě ani zdaleka očekávaný efekt. Pokud totiž naši plazi nedostanou šanci na zvýšení celkových počtů terarijními odchovy, jistě není daleko doba, kdy většina těchto nádherných tvorů zmizí nadobro nejenom z volné přírody, ale zařadí se do předlouhého a stále se rozšiřujícího seznamu člověkem vyhubených druhů.
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka obojková (Natrix natrix)
Výskyt: Celá Evropa, západní Asie, severní Afrika
Velikost: Až 150cm
Rozmnožování: Kolem 30 vajec, inkubace 8-10 týdnů
Potrava: Žáby, čolci, rybky, dešťovky
Užovka obojková je u nás asi nejznámějším a zatím naštěstí i naším nejhojnějším hadem. Je však otázkou, jak dlouho ještě tento křehký stav vydrží.
Jedná se o svalnatého akvatického hada, dorůstajícího výjimečně až přes 150 cm, jen zřídka se však setkáme s jedinci většími než jeden metr. Užovka obojková má oválnou, zploštělou hlavu zřetelně odlišenou od těla, a jako většina užovek s denní aktivitou, velké kulaté oční zřítelnice. Šupiny má kýlnaté a vzhledem k vlastnímu tělu poměrně dlouhý ocas. Její zbarvení i kresba jsou značně variabilní, v závislosti na obývaném prostředí a poddruhu, kterých vytváří asi deset. Většinou je šedavé různé intenzity, často s drobnými černými tečkami na bocích či po stranách hřbetu. Popsaná byla forma, u které žluté či bělavé skvrny po stranách hlavy splývají ve dva souvislé pruhy po celé délce těla (forma persa). Tyto pruhy mohou mít různý odstín i šířku a často bývají i přerušované. Někteří jedinci mohou postrádat jakoukoliv kresbu a jsou jednobarevně šedí, někdy dokonce i hnědí. Jsou známé také případy melanismu (celočerné zbarvení). Charakteristickým rysem užovky obojkové jsou již zmíněné žlutavé, někdy až oranžové skvrny (půlměsíčky) za hlavou, které obyčejně bývají černě orámované. Jen zcela výjimečně se vyskytují jedinci, kteří tuto všeobecně známou kresbu nemají. Břicho užovky obojkové bývá zbarvené do žluta a je nepravidelně, výrazně sytě černě kostkované, což může u některých jedinců připomínat šachovnici, u jiných zase souvislou klikatou čáru, známou ze hřbetu zmije obecné (Vipera berus). Podobný vzor na břiše však není nikterak neobvyklý. Můžeme se s ním setkat i u jiných druhů užovek a to dokonce i z různých kontinentů.
Užovka obojková se vyskytuje prakticky po celé Evropě, přes západní Asii až po severní Afriku. Není divu, že se na tomto rozsáhlém areálu výskytu vyvinulo až deset poddruhů, které se více či méně odlišují nejen velikostí, upřednostňovaným biotopem, ale hlavně zbarvením a kresbou. Užovku však nepotkáme v Irsku či na některých „hadůprostých" středomořských ostrovech, ačkoliv některé z nich jsou doslova plazím rájem. Spolu se zmijí obecnou drží jeden světový primát: jedná se o hady s nejsevernější oblastí výskytu, protože ve Skandinávii oba druhy zasahují až těsně za polární kruh! Užovka obojková upřednostňuje především blízkost vody - ať již se jedná o břehy jezer, rybníků či jen malých tůní. Hojná je převážně v bažinatých oblastech či mokřadech, ale nevyhýbá se ani suchým starým lomům a štěrkovnám, kde se ráda vyhřívá. Často jí můžeme spatřit i v okolí lidských sídlišť, např. v sadech, vinicích a zahradách. Přestože je to hlavně obyvatel nížin, bývá občas zastižena i v horských oblastech, dokonce až ve výšce přes 2000 metrů nad mořem, což je však jevem spíše ojedinělým, který nesvědčí o nějakém souvislejším výskytu. Výborně plave a potápí se, čehož využívá při lovu její nejoblíbenější kořisti - žab, čolků a přiměřeně velkých plevelných rybek, mláďata však vezmou zavděk i dešťovkou. Důsledně se vyhýbá všem kuňkám (Discoglossidae) a mloku skvrnitému (Salamandra salamandra), a to hlavně kvůli toxinům vylučovaným jejich pokožkou. Dospělí jedinci si občas zpestří jídelníček např. ještěrkou, či drobným hlodavcem, přesto však hlavní složkou její potravy je obvykle náš nejběžnější obojživelník - skokan hnědý (Rana temporaria). Svojí kořist ani neškrtí a dokonce ani neomračuje jedem. Ačkoliv má tak jako některé jiné užovky vyvinuté jedové žlázy, jejich používání jí znemožňuje absence funkčního jedového kanálku s vývodem do zubů. Proto svojí kořist musí polykat živou a dokonce i při náhodném kousnutí (ač to bývá spíše raritou) je absolutně neškodná. Had reaguje především na pohyb a nehybnou žábu nevidí. Zareaguje na ní teprve když se žába pohne, nebo až když jí „ochutná" svým jazykem. Lovecká technika proto spočívá v tom, že se užovka snaží svojí kořist vyplašit, aby se pro ní stala viditelnou. Užovka obojková si obvykle nikterak nevybírá, kde žábu či jinou kořist uchopí. Vzhledem k tomu, že její potravou jsou převážně živočichové neschopní aktivní obrany, může si dovolit uchopit je třeba uprostřed těla a v této poloze je také polykat. Jen zcela výjimečně lze pozorovat, že by se při polykání snažila uloveného obojživelníka narovnat hlavou napřed, jak to činní většina ostatních hadů se svojí kořistí. Konkrétně u ropuch ale tato užovka upřednostňuje polykání odzadu, což jí umožňuje z nafouknuté žáby snadněji vytlačit vzduch. Nafouknutí, a tím pádem optické zvětšení těla je totiž u některých žab (hlavně u ropuch) důležitou sebeobrannou technikou před útočícím predátorem. Pozření odzadu ale většinou neplatí u ulovených ryb. Polykání ryby „proti srsti" by totiž způsobovalo zadrhávání šupin v jícnu, nehledě na velké riziko poranění zažívacího traktu ostrým trnem, který mají některé ryby na vztyčené hřbetní ploutvi velice ostrý. V tomto případě je polykání potravy od hlavy namístě a užovka ho také bezezbytku využívá.
Užovka obojková se jen zřídkakdy brání kousáním, ale vyvinula si úplně jinou speciální techniku. Při zahnání do úzkých hlasitě syčí, zploští tělo, nafukuje krk a zuřivými pohyby přední části těla se snaží útočníka zastrašit. Pokud tato metoda selže, stočí se do jakéhosi talíře, obrátí se nápadně skvrnitým břichem vzhůru, vysune jazyk a nechá ho volně viset z tlamy. Zornice stočené k okraji oka a nepříjemně „vonící" sekret vypouštěný z kloakálních žláz, dokáží případného útočníka často totálně odradit. Který z nich by si také chtěl pochutnat na rozkládající se mršině? Tento jev se odborně nazývá thanatóza a v plazí říši není rozhodně nikterak ojedinělý. Jenom z hadů ho dokáže s větším či menším úspěchem využívat celá řádka druhů, ovšem užovka obojková ho dotáhla téměř k naprosté dokonalosti. Dokonce i při manipulaci zůstává v rukách její tělo ochablé, hlava i ocas bezvládně visí, takže iluze smrti je absolutně věrohodná. I přes tuto skvělou techniku se však bohužel stává kořistí mnoha živočichů, na které předstírání smrti neplatí. Jsou to např. kuny, jezevci, lišky, černá zvěř a ježci, z ptáků jsou to především káňata a luňáci, ale také čápi, volavky a většina havranovitých. Bezbrannými mláďaty užovek ale nepohrdnou ani menší druhy ptáků. Novorozená mláďata padají za oběť také rybám, žábám a dokonce i velkým druhům střevlíků, navíc vajíčka užovek dokáží úspěšně vyplenit nejenom věčně hladoví potkani, ale kupodivu i docela malí mravenci.
Užovky obojkové se začínají pářit začátkem května, přibližně měsíc po opuštění zimního úkrytu a po prvním jarním svlékání. Samci jsou nebývale aktivní a často se jich při pronásledování samice shromáždí najednou i několik. Vzájemně se odstrkují s jediným cílem: mít samici ochotnou k páření jenom pro sebe, čehož někdy obtěžované samice využijí a skupině přetlačujících se samců prostě zmizí. V červenci až srpnu vyhledá zabřezlá samice vhodné místo pro nakladení vajíček, kterých může mít podle své velikosti a celkové tělesné kondice až kolem šedesáti. Byly však zaznamenány snůšky čítající i přes sto kusů vajec, což jsou ovšem jen ojedinělé případy - obvykle jich bývá jen okolo třiceti. Ideálním přírodním inkubátorem pro užovčí vajíčka jsou hromady tlejícího listí, pokoseného rákosu u rybníků, či kupy jiného pařícího se organického materiálu. Samice žijící poblíž zahrad a lidských sídel často využívají komposty, nebo haldy vlhké kůry a dřevěných pilin na pilách. Obzvlášť vyhovující líhniště jsou nezřídka vyhledávána velkým počtem samic stahujících se z širokého okolí a tak lze v době snůšek nalézt na jednom místě i několik stovek vajec najednou. Mláďata se líhnou zhruba po 8 - 10 týdnech inkubace a měří od 15 do 20 cm. Bohužel,
vzhledem k vysoušení vod v mokřadních oblastech, mýcení rákosin podél rybníků a jezer, odklízení pilin v dřevozpracujících podnicích, nadměrné chemizaci a v neposlední řadě i zřizování přírodních koupališť či areálů pro vodní sporty, je vhodných přirozených líhnišť pro užovky obojkové čím dál tím méně. To má pochopitelně také za následek drastický úbytek populací v přírodě a to až na méně než desetinu původních stavů. Ačkoliv je užovka obojková značně přizpůsobivá a na prostředí relativně tolerantní, hlavním důvodem jejího katastrofálního úbytku v přírodě je však nedostatek přirozené potravy - obojživelníků, kteří jsou obzvlášť citliví na znečištěné životní prostředí a z volné přírody mizí přímo před očima. Není proto divu, že byla i užovka obojková v roce 1992 zařazena mezi ohrožené druhy a ač zatím není ohrožená kriticky, její stavy mají i nadále trvale klesající tendenci. Na podzim, na přelomu září a října, přestávají mít užovky zájem o potravu a začínají se stahovat k zimovištím. Jako úkryty na zimu jim vyhovují např. hlubší nory malých savců, skalní rozsedliny, dutiny padlých kmenů, polorozbořené kamenné zídky, nebo sklepení starých domů. Velmi vyhledávané jsou také hromady tlejícího organického materiálu, které přes léto užovkám posloužily coby inkubátory pro jejich vajíčka. Ideální zimoviště jsou často využívána hned několika druhy našich plazů i obojživelníků, takže je možné na jednom místě zastihnout užovku obojkovou spolu se zmijí obecnou (Vipera berus), slepýšem křehkým (Anguis fragilis), či některou z našich ještěrek (Lacertadiae). Bylo prokázáno dokonce společné zimování i s čolkem velkým (Triturus cristatus), čolkem horským (Triturus alpestris), čolkem obecným (Triturus vulgaris) a ropuchou obecnou (Bufo bufo), přestože tito obojživelníci za normálních okolností představují pro užovku obojkovou potenciální kořist.
V teráriu je užovka obojková vděčným chovancem, rychle si zvykajícím na manipulaci. Vyhovuje jí středně velké až větší, dobře větrané akvaterárium nebo terárium, s dostatečně velkou vodní nádrží. Raději než větvi na šplhání, dává přednost úkrytu z několika přes sebe položených kusů kůry či plochých kamenů. Jako substrát lze použít směs lesní zeminy nebo Lignocelu s pískem, který v části terária pravidelně vlhčíme, k dekoraci i úkrytu může dobře posloužit třeba suchý pařízek či kořen. Teplota v teráriu by se přes den měla pohybovat mezi 20 - 25°C, s nočním poklesem o několik stupňů. Vzhledem k zákonné ochraně prakticky všech našich obojživelníků, lze ke krmení využívat pouze běžné a snadno se množící obojživelníky z terarijních chovů, plevelné rybky z přírody, nebo přebytky některých laciných akvarijních ryb - např. gupky (Poecilia reticulata). Užovky obojkové si zvyknou také na maso z větších druhů ryb (třeba z kapra), naporcované na přiměřeně velké kousky. V tom případě je důležité podávat k rybině dostatek vitamínu B, neboť kapří maso tento vitamín neobsahuje. Při použití B vitamínu se není třeba obávat předávkování, protože nadbytečné množství se z organismu automaticky vyloučí močí. V nouzi jsou tyto užovky ochotné přijmout i na nudličky nakrájené libové hovězí maso a srdce, případně myší vnitřnosti. To však neznamená, že tuto náhradní stravu budeme upřednostňovat před přirozenou potravou, kterou tvoří převážně ektotermní živočichové jako jsou obojživelníci a ryby. Mláďata lze dobře navyknout i na mražené, 1,5 - 3 centimetrové rybičky, které jsou běžně k dostání snad ve všech našich zooprodejnách. Že je nutné rybičky před podáním nechat rozmrazit na pokojovou teplotu nemusím doufám zdůrazňovat - ostatně, který had by se s chutí zakousl do ledové hroudy? Zimování probíhá standardním způsobem, např. v bedýnce s vlhkou lesní hrabankou, smíchanou s mechem a suchým listím, při teplotě 5 - 8°C. Nemělo by být kratší, než čtyři měsíce.
Na závěr bych se chtěl ještě pozastavit nad ožehavou a tak trochu kontroverzní problematikou zákonné ochrany našich plazů. Není třeba pochybovat o tom, že všichni naši plazi určitou ochranu nutně potřebují. Na tom se snad shodnou všichni, kteří drastický úbytek plazů v přírodě s obavami registrují a kterým tento neutěšený stav není lhostejný. Nabízí se však otázka, zda složité a byrokratické udílení výjimek pro chov užovky obojkové v teráriu je zrovna tím nejúčinnějším druhem ochrany? Vždyť mnozí chovatelé by tohoto krásného hada nejen měli rádi v teráriu, ale určitě by byli schopni vzhledem k jeho plodnosti dosáhnout i početných odchovů, kterých by se pak dalo využít k reintrodukcím, tzn. k znovuvysazování užovek zpět na vhodné vytipované lokality. Pochopitelně není možné připustit, aby si kdokoliv a kdykoliv odchytával v přírodě hady jenom pro svoje potěšení. Na druhou stranu, nepřineslo by větší efekt pro zvýšení populací užovky obojkové, umožnit zkušeným chovatelům snadnější a jednodušší legislativu k jejímu legálnímu získání a tím umožnit i větší rozšíření v domácích chovech? Zatím je vše řešeno jen složitě formulovanými zákony a vyhláškami, kterým stejně běžný chovatel příliš nerozumí a které mu zpravidla nic moc neříkají. „Nelegální" chov se však trestá poměrně vysokými pokutami! Není pro užovky (a vlastně pro všechny plazy všeobecně) mnohem větší hrozbou znečišťování životního prostředí, rozpínající se lidská sídliště, přetváření krajiny, či hysterické ubíjení lidmi při náhodném setkání? Rozhodně není jenom mým osobním názorem, že současná „papírová" politika ochrany ohrožených druhů plazů nepřináší pro zastavení úbytku jejich stavů v přírodě ani zdaleka očekávaný efekt. Pokud totiž naši plazi nedostanou šanci na zvýšení celkových počtů terarijními odchovy, jistě není daleko doba, kdy většina těchto nádherných tvorů zmizí nadobro nejenom z volné přírody, ale zařadí se do předlouhého a stále se rozšiřujícího seznamu člověkem vyhubených druhů.
Užovka ostronosá
(Gonyosoma oxycephala)
(Gonyosoma oxycephala)
Třída: Plazi (Reptilia)
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka ostronosá (Gonyosoma oxycephala)
Výskyt: Jihovýchodní Asie
Velikost: Až 230cm
Rozmnožování: 5-12 vajec, inkubace 100 dní
Potrava: Hlodavci
Rod Gonyosoma patří do čeledi užovkovitých (Colubridae). Doposud byly popsány asi čtyři druhy, z nichž nejčastěji se v teráriích chová právě užovka ostronosá. Determinace stromových užovek rodu Gonyosoma není dodnes uspokojivě vyřešena, především většina užovek byla dříve tzv. házena do „jednoho pytle" a tak Gonyosomy mnozí herpetologové i nadále řadí do rodu Elaphe, odkud byly již před časem vyjmuty jako samostatný rod. Na základě biochemie, mikromorfologie, možnosti porovnávání genetické příbuznosti a jiných moderních vědeckých metod, prodělává dnes systémová klasifikace hadů bouřlivou revoluci, takže je předpoklad, že se v jejich konečném zařazování do zoologického systému ještě dočkáme mnoha podstatných změn.
Užovka ostronosá je štíhlý, velice hbitý a přísně arborikolní druh hada s denní aktivitou, který je doma v tropických monzunových deštných pralesích jihovýchodní Asie. Vyskytuje se v Zadní Indii, v Malajsii a také na Filipínách. Obývá nižší až střední stromové pásmo, bambusové křoviny a hustý zelený podrost, kde je díky svému zbarvení téměř neviditelná. Na zem slézá užovka ostronosá pouze zřídka. Její hladké šupiny září svítivou zelení, břicho má ale žlutavé či žlutozelené. Někteří jedinci mohou mít po těle několik nepravidelně roztroušených modrých skvrn. Směrem k zadní části těla se zbarvení mění na šedomodrou až hnědou, přechod mezi zeleným tělem a šedým ocasem bývá zřetelně ohraničen jakýmsi kroužkem, tvořeným žlutavými šupinami. Koneček velice dlouhého bičovitého ocasu bývá někdy hnědočervený, někdy do oranžova, nebo zůstává modrošedý, tak jako celý ocas. Od špičatého čenichu (odtud její český název) se táhne přes bystré oko s velkou kulatou zřítelnicí úzký černý proužek, který se směrem dozadu klínovitě rozšiřuje a končí zároveň s hlavou. V ohybech těla prosvítá mezi šupinami modrá barva kůže, navíc mívá každá šupinka tenké modročerné lemování, takže celkový pohled budí dojem jakési modré síťky na zeleném podkladě a tím dodává této užovce na ještě větší atraktivnosti. Také jazyk má temně modrou barvu s blankytným proužkem na každé straně a had ho rád vysunuje na dlouhé vteřiny - většinou v rozrušení, často však i bez zjevné příčiny.
Tělo těchto užovek je silně vertikálně zploštělé, jakoby stlačené ze stran, takže vytváří oválný profil. V místě styku s podkladem, např. při prolézání větvemi se však břicho zplošťuje a průřez tělem dostává trojúhelníkový tvar. Tato adaptace na stromový způsob života celý trup velice zpevňuje a umožňuje tak hadovi natáhnout se do volného prostoru až dvěma třetinami své délky, což mu podobně jako ostatním arborikolním hadům usnadňuje přelézání z větve na větev, nebo z keře na keř. Vzhledem k tomu, že užovka ostronosá může dorůst až do 230 cm (samci bývají poněkud drobnější a mají v poměru k tělu menší hlavu), jde skutečně o obdivuhodnou vzdálenost. Ve volné přírodě užovky ostronosé loví drobné savce (především hlodavce), ale také ještěrky a ptáky, které díky své mrštnosti dokáží chytit dokonce i za letu. Je to velice zdatný, rychlý a silný lovec, který svou kořist usmrcuje škrcením. Jelikož klimatické změny v jejich domovině jsou v průběhu roku pouze minimální, nepotřebují zimovat a navíc se mohou pářit celoročně, bez ohledu na právě probíhající roční období. Jako většina hadů deštných lesů, vyžaduje vyšší vlhkost a tak je důležité každodenní vydatné rosení. Důsledkem příliš suchého vzduchu v teráriu mohou nastat problémy se svlékáním staré pokožky, nebo dokonce respirační potíže. Jsou oviparní (vejcorodé) - to znamená, že samice snáší do vlhkého substrátu od 5 do 12 vajec, z nichž se přibližně po stodenní inkubaci líhnou asi 40 cm mláďata. Ta zpravidla v teráriích odmítají ze začátku přijímat potravu a proto se musí uměle rozkmit.
Překrásný adultní pár jsem nedávno získal od chovatelky, která se užovek musela bohužel vzdát díky stěhování do menšího bytu, takže počet svých chovanců byla nucena zredukovat na minimum. Samice je čtyři a půl roku stará, samec je čtyřletý. Oba jedinci byli ve výborném stavu a dobře přijímali potravu. Zelené krasavice chovám samostatně v teráriích pralesního typu orientovaných na výšku, o rozměrech 70 x 80 x 45 (Š x V x H), které jim jako stromovým hadům vyhovují nejlépe. Dostatek vysokých větví doplněných umělými i živými zelenými rostlinami, vyšší vlhkost, teplota okolo 30°C a pokud možno minimální rušení, to je hlavní předpoklad úspěšného chovu v teráriu. Milují časté rosení a ačkoliv jsou lekavé a plaché, nejraději pijí kapičky vody přímo z rozprašovače. Dokonce se odváží přiblížit až k samotné trysce a vodu olizují přímo z ní. Pro snadnější udržení vlhkosti je vhodné použít jako substrát na dně terária Lignocel, rašelinu, nebo drcenou kůru. Velice rády se za sklem vystavují sluníčku, jehož paprsky po ránu více jak hodinu dopadají oknem na terária. Skvělý zrak a samotné umístění terárií v bytě jim umožňuje dobře přehlédnout celý obývací pokoj, a tak ze svého oblíbeného vyvýšeného místa na větvi zvědavě pozorují veškeré dění v místnosti. Schopnost binokulárního (stereoskopického) vidění, tak důležitého při lovu rychle se pohybující kořisti ve větvích stromů, je dobře patrná. Jak jsem se měl možnost na vlastní kůži přesvědčit a potvrdit si tak i údaje z literatury, přes svojí plachost jde o silně popudlivý druh hadů, který si nikdy nenechá ujít příležitost kousnout, pokud jim k tomu dáte příležitost. Oba jedinci jsou velice agresivní a při sebemenším vyrušení zaujímají obrannou pozici. S vysunutým jazykem bojovně nafukují krk, divoce kmitají špičkou tenkého ocasu a zuřivě útočí na všechno co se hýbe. Je to opravdu velký kontrast proti tak klidným „domácím mazlíčkům", jako jsou třeba hroznýši královští, nebo krajty tmavé či královské. Samice někdy při manipulaci zanechá na rukou zvláštní charakteristický „odér", mající zřejmě sloužit jako obranná reakce a který snad může být pro někoho docela nepříjemný. U samce jsem se však s tímto jevem zatím nesetkal.
Užovka ostronosá je i přes svojí kousavost opravdovou ozdobou každého terária a je s podivem, že není mezi našimi teraristy více rozšířena. Její chov je sice o něco náročnější, než např. u užovek rodu Elaphe k nimž byla dříve řazena a nejspíš také trochu odrazuje i její agresivita. Jinak je to ale vcelku bezproblémový chovanec. Vzhledem k relativně slušné cenové dostupnosti ji mohu vřele doporučit každému, kdo nemá možnost chovat ať již z finančních důvodů či z nedostatku zkušeností jiné stromové hady, kupříkladu psohlavce zelené (Corallus caninus), nebo jejich příbuzné krajty zelené (Morelia viridis).
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka ostronosá (Gonyosoma oxycephala)
Výskyt: Jihovýchodní Asie
Velikost: Až 230cm
Rozmnožování: 5-12 vajec, inkubace 100 dní
Potrava: Hlodavci
Rod Gonyosoma patří do čeledi užovkovitých (Colubridae). Doposud byly popsány asi čtyři druhy, z nichž nejčastěji se v teráriích chová právě užovka ostronosá. Determinace stromových užovek rodu Gonyosoma není dodnes uspokojivě vyřešena, především většina užovek byla dříve tzv. házena do „jednoho pytle" a tak Gonyosomy mnozí herpetologové i nadále řadí do rodu Elaphe, odkud byly již před časem vyjmuty jako samostatný rod. Na základě biochemie, mikromorfologie, možnosti porovnávání genetické příbuznosti a jiných moderních vědeckých metod, prodělává dnes systémová klasifikace hadů bouřlivou revoluci, takže je předpoklad, že se v jejich konečném zařazování do zoologického systému ještě dočkáme mnoha podstatných změn.
Užovka ostronosá je štíhlý, velice hbitý a přísně arborikolní druh hada s denní aktivitou, který je doma v tropických monzunových deštných pralesích jihovýchodní Asie. Vyskytuje se v Zadní Indii, v Malajsii a také na Filipínách. Obývá nižší až střední stromové pásmo, bambusové křoviny a hustý zelený podrost, kde je díky svému zbarvení téměř neviditelná. Na zem slézá užovka ostronosá pouze zřídka. Její hladké šupiny září svítivou zelení, břicho má ale žlutavé či žlutozelené. Někteří jedinci mohou mít po těle několik nepravidelně roztroušených modrých skvrn. Směrem k zadní části těla se zbarvení mění na šedomodrou až hnědou, přechod mezi zeleným tělem a šedým ocasem bývá zřetelně ohraničen jakýmsi kroužkem, tvořeným žlutavými šupinami. Koneček velice dlouhého bičovitého ocasu bývá někdy hnědočervený, někdy do oranžova, nebo zůstává modrošedý, tak jako celý ocas. Od špičatého čenichu (odtud její český název) se táhne přes bystré oko s velkou kulatou zřítelnicí úzký černý proužek, který se směrem dozadu klínovitě rozšiřuje a končí zároveň s hlavou. V ohybech těla prosvítá mezi šupinami modrá barva kůže, navíc mívá každá šupinka tenké modročerné lemování, takže celkový pohled budí dojem jakési modré síťky na zeleném podkladě a tím dodává této užovce na ještě větší atraktivnosti. Také jazyk má temně modrou barvu s blankytným proužkem na každé straně a had ho rád vysunuje na dlouhé vteřiny - většinou v rozrušení, často však i bez zjevné příčiny.
Tělo těchto užovek je silně vertikálně zploštělé, jakoby stlačené ze stran, takže vytváří oválný profil. V místě styku s podkladem, např. při prolézání větvemi se však břicho zplošťuje a průřez tělem dostává trojúhelníkový tvar. Tato adaptace na stromový způsob života celý trup velice zpevňuje a umožňuje tak hadovi natáhnout se do volného prostoru až dvěma třetinami své délky, což mu podobně jako ostatním arborikolním hadům usnadňuje přelézání z větve na větev, nebo z keře na keř. Vzhledem k tomu, že užovka ostronosá může dorůst až do 230 cm (samci bývají poněkud drobnější a mají v poměru k tělu menší hlavu), jde skutečně o obdivuhodnou vzdálenost. Ve volné přírodě užovky ostronosé loví drobné savce (především hlodavce), ale také ještěrky a ptáky, které díky své mrštnosti dokáží chytit dokonce i za letu. Je to velice zdatný, rychlý a silný lovec, který svou kořist usmrcuje škrcením. Jelikož klimatické změny v jejich domovině jsou v průběhu roku pouze minimální, nepotřebují zimovat a navíc se mohou pářit celoročně, bez ohledu na právě probíhající roční období. Jako většina hadů deštných lesů, vyžaduje vyšší vlhkost a tak je důležité každodenní vydatné rosení. Důsledkem příliš suchého vzduchu v teráriu mohou nastat problémy se svlékáním staré pokožky, nebo dokonce respirační potíže. Jsou oviparní (vejcorodé) - to znamená, že samice snáší do vlhkého substrátu od 5 do 12 vajec, z nichž se přibližně po stodenní inkubaci líhnou asi 40 cm mláďata. Ta zpravidla v teráriích odmítají ze začátku přijímat potravu a proto se musí uměle rozkmit.
Překrásný adultní pár jsem nedávno získal od chovatelky, která se užovek musela bohužel vzdát díky stěhování do menšího bytu, takže počet svých chovanců byla nucena zredukovat na minimum. Samice je čtyři a půl roku stará, samec je čtyřletý. Oba jedinci byli ve výborném stavu a dobře přijímali potravu. Zelené krasavice chovám samostatně v teráriích pralesního typu orientovaných na výšku, o rozměrech 70 x 80 x 45 (Š x V x H), které jim jako stromovým hadům vyhovují nejlépe. Dostatek vysokých větví doplněných umělými i živými zelenými rostlinami, vyšší vlhkost, teplota okolo 30°C a pokud možno minimální rušení, to je hlavní předpoklad úspěšného chovu v teráriu. Milují časté rosení a ačkoliv jsou lekavé a plaché, nejraději pijí kapičky vody přímo z rozprašovače. Dokonce se odváží přiblížit až k samotné trysce a vodu olizují přímo z ní. Pro snadnější udržení vlhkosti je vhodné použít jako substrát na dně terária Lignocel, rašelinu, nebo drcenou kůru. Velice rády se za sklem vystavují sluníčku, jehož paprsky po ránu více jak hodinu dopadají oknem na terária. Skvělý zrak a samotné umístění terárií v bytě jim umožňuje dobře přehlédnout celý obývací pokoj, a tak ze svého oblíbeného vyvýšeného místa na větvi zvědavě pozorují veškeré dění v místnosti. Schopnost binokulárního (stereoskopického) vidění, tak důležitého při lovu rychle se pohybující kořisti ve větvích stromů, je dobře patrná. Jak jsem se měl možnost na vlastní kůži přesvědčit a potvrdit si tak i údaje z literatury, přes svojí plachost jde o silně popudlivý druh hadů, který si nikdy nenechá ujít příležitost kousnout, pokud jim k tomu dáte příležitost. Oba jedinci jsou velice agresivní a při sebemenším vyrušení zaujímají obrannou pozici. S vysunutým jazykem bojovně nafukují krk, divoce kmitají špičkou tenkého ocasu a zuřivě útočí na všechno co se hýbe. Je to opravdu velký kontrast proti tak klidným „domácím mazlíčkům", jako jsou třeba hroznýši královští, nebo krajty tmavé či královské. Samice někdy při manipulaci zanechá na rukou zvláštní charakteristický „odér", mající zřejmě sloužit jako obranná reakce a který snad může být pro někoho docela nepříjemný. U samce jsem se však s tímto jevem zatím nesetkal.
Užovka ostronosá je i přes svojí kousavost opravdovou ozdobou každého terária a je s podivem, že není mezi našimi teraristy více rozšířena. Její chov je sice o něco náročnější, než např. u užovek rodu Elaphe k nimž byla dříve řazena a nejspíš také trochu odrazuje i její agresivita. Jinak je to ale vcelku bezproblémový chovanec. Vzhledem k relativně slušné cenové dostupnosti ji mohu vřele doporučit každému, kdo nemá možnost chovat ať již z finančních důvodů či z nedostatku zkušeností jiné stromové hady, kupříkladu psohlavce zelené (Corallus caninus), nebo jejich příbuzné krajty zelené (Morelia viridis).
Užovka smrdutá
(Elaphe carinata)
(Elaphe carinata)
Třída: Plazi (Reptilia)
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka smrdutá (Elaphe carinata)
Výskyt: Jižní Čína, Severní Vietnam
Velikost: 170-200cm, vzácně až 230cm
Rozmnožování: jsou oviparní
Potrava: jedovatí i nejedovatí hadi, ještěři, savci, ptáci, myši, potkani
Orientační cena: Kolem 1000Kč mládě
Zbarvení: Užovka smrdutá je zbarvena žlutě až světle béžově, zvláště v první třetině těla. Šupiny jsou kýlnaté, černě olemované. Zbarvení mláďat je odlišné od dospělců světle hnědé až lehce do zelena. Mláďata mají na hlavě černou kresbu,která zůstává po celý život, ale časem není skoro vidět. Mláďata se přebarvují po 1 až 3 letech.
Biotop: Užovka smrdutá ( Elaphe carinata ) žije převážně v pahorkatinách a nižších horských polohách, vyskytuje se až do výšek 3200m nad mořem. Vyskytuje se na okrajích luk, v křovinách, v bambusových porostech i na okrajích polí.
Chov: Užovka smrdutá je relativně nenáročná na chov, ale je dost agresivní a když se bere do rukou tak vypouští z kloaky docela dost páchnoucí sekret, díky kterému dostala pojmenování užovka smrdutá. Je to zemní druh hada i když se velice rádi prolezou po větvích. Chovám je odděleně, protože jak jsem již psal jsou dost agresivní a krmení je tudíž špatné, když se chová např. pár v jednom teráriu. A navíc žerou i hady, ale o kanibalismu jsem zatím neslyšel. Terárium pro samici mam 100x55x60(d*š*v) a pro samce 80x60x60.Jako substrát používám bukové štěpky. V teráriu by neměla chybět velká nádoba s vodou, úkryt dostatečné velký, ale musí být pevný já používám keramické úkryty, protože oni rádi prolézají celé terárium a „hrabou" navíc všechno přesunou tak jak chtějí, tak proto mam pevný úkryt. Dále samozřejmě nesmí chybět nějaká pěkná větev na lezení. Občas mi tráví na větvích celé dny a na zem slezou jen málokdy a potom zase mají období, kdy na větev ani nevlezou. Užovka smrdutá není moc náročná na teploty, já udržuji denní teploty okolo 26 stupňů s nočním poklesem na 20-22 stupňů. Vlhkost udržuji občasným rosením, ale není to téměř potřeba. Pijí z misky a vlhkost až tolik nepotřebují. Samozřejmě hodně rosím, když jdou hadi do svleku. Dospělé jedince Elaphe carinata krmím jednou za 2-3 týdny potkany. Mláďata každý týden, krmivo dávám samozřejmě podle velikosti hada. Přes léto svítím 12 hodin denně a přes zimu je dávám zimovat.
Rozmnožování: Páření Elaphe carinata nastává na jaře po zimování. Zimuji od prosince do konce února při teplotách okolo 6-7 °C. Hadi se zimovat nemusí, ale pro rozmnožení je to dobrý faktor, který pomůže. Občas se doslechnu, že jsou to hadi špatně se množící, ale záleží na zvířatech. Po 2-3 měsících od páření samice klade 6-12 vajec, která se inkubují 50-60 dní při teplotě 27-29°C. Vylíhlá mláďata jsou zhruba 30 cm dlouhá a docela robustní. Okolo 7-14. dne přichází první svlek. S rozkrmováním nebývá problém, ale samozřejmě jsou i vyjímky.
Řád: Šupinatí (Squamata)
Čeleď: Užovkovití (Colubridae)
Druh: Užovka smrdutá (Elaphe carinata)
Výskyt: Jižní Čína, Severní Vietnam
Velikost: 170-200cm, vzácně až 230cm
Rozmnožování: jsou oviparní
Potrava: jedovatí i nejedovatí hadi, ještěři, savci, ptáci, myši, potkani
Orientační cena: Kolem 1000Kč mládě
Zbarvení: Užovka smrdutá je zbarvena žlutě až světle béžově, zvláště v první třetině těla. Šupiny jsou kýlnaté, černě olemované. Zbarvení mláďat je odlišné od dospělců světle hnědé až lehce do zelena. Mláďata mají na hlavě černou kresbu,která zůstává po celý život, ale časem není skoro vidět. Mláďata se přebarvují po 1 až 3 letech.
Biotop: Užovka smrdutá ( Elaphe carinata ) žije převážně v pahorkatinách a nižších horských polohách, vyskytuje se až do výšek 3200m nad mořem. Vyskytuje se na okrajích luk, v křovinách, v bambusových porostech i na okrajích polí. Chov: Užovka smrdutá je relativně nenáročná na chov, ale je dost agresivní a když se bere do rukou tak vypouští z kloaky docela dost páchnoucí sekret, díky kterému dostala pojmenování užovka smrdutá. Je to zemní druh hada i když se velice rádi prolezou po větvích. Chovám je odděleně, protože jak jsem již psal jsou dost agresivní a krmení je tudíž špatné, když se chová např. pár v jednom teráriu. A navíc žerou i hady, ale o kanibalismu jsem zatím neslyšel. Terárium pro samici mam 100x55x60(d*š*v) a pro samce 80x60x60.Jako substrát používám bukové štěpky. V teráriu by neměla chybět velká nádoba s vodou, úkryt dostatečné velký, ale musí být pevný já používám keramické úkryty, protože oni rádi prolézají celé terárium a „hrabou" navíc všechno přesunou tak jak chtějí, tak proto mam pevný úkryt. Dále samozřejmě nesmí chybět nějaká pěkná větev na lezení. Občas mi tráví na větvích celé dny a na zem slezou jen málokdy a potom zase mají období, kdy na větev ani nevlezou. Užovka smrdutá není moc náročná na teploty, já udržuji denní teploty okolo 26 stupňů s nočním poklesem na 20-22 stupňů. Vlhkost udržuji občasným rosením, ale není to téměř potřeba. Pijí z misky a vlhkost až tolik nepotřebují. Samozřejmě hodně rosím, když jdou hadi do svleku. Dospělé jedince Elaphe carinata krmím jednou za 2-3 týdny potkany. Mláďata každý týden, krmivo dávám samozřejmě podle velikosti hada. Přes léto svítím 12 hodin denně a přes zimu je dávám zimovat.
Rozmnožování: Páření Elaphe carinata nastává na jaře po zimování. Zimuji od prosince do konce února při teplotách okolo 6-7 °C. Hadi se zimovat nemusí, ale pro rozmnožení je to dobrý faktor, který pomůže. Občas se doslechnu, že jsou to hadi špatně se množící, ale záleží na zvířatech. Po 2-3 měsících od páření samice klade 6-12 vajec, která se inkubují 50-60 dní při teplotě 27-29°C. Vylíhlá mláďata jsou zhruba 30 cm dlouhá a docela robustní. Okolo 7-14. dne přichází první svlek. S rozkrmováním nebývá problém, ale samozřejmě jsou i vyjímky.